Již několik černých lun se nám přeneslo nad hlavami od doby, kdy dva poťouchlí démonci Deamon a Morfeus vyextrahovali z hloubi svých temných myslí poslední studiový počin „Ad Noctum - Dynasty of Death“. Deska před třemi lety slavila celkem úspěch, a proto se oba hlavní protagonisté rozhodli, že nastal čas oblažit fanoušky novým materiálem.
Pro ty kdož dosud neměli s Limbonic Art tu čest připomenu, že se jedná black metal klasického norského střihu okořeněný stylotvornými klávesami. Tady bych se trochu pozastavil, neboť spousta lidí má LA zafixované jako symfonickou black metalovou kapelu. Já musím oponovat, protože osobně v jejich tvorbě nic symfonického neslyším. Ani na minulých albech, kde byly klávesy použity poměrně hojně, mi tvorba nikdy nepřišla obzvlášť symfonická. Ale ani žádné Dimmu Borgir nečekejte, jde opravdu o norský black, tak jak ho všichni známe z dob raných devadesátých let, nikoli o moderní „poblackovatělý” heavy metal.
A jak je na tom nový materiál? Vztaženo ke zbytku diskografie, jinak. Jestliže se dosavadní tvorba LA dala svým způsobem a vyzněním trochu přirovnat třebas k Anorexii Nervose (ano vím, že si zde trochu protiřečím :-), první co vás jistě napadne při poslechu nového alba bude jméno Darkthrone. Opravdu. Hlavní důvod této asociace bude asi zvuk, který se z pompézních výšin přesunul více do kanálních sfér a i samotné aranže písniček cosi napoví. Změny jsou cítit také ve struktuře skladeb, které nejsou již tolik „sypací“ jako na předchozích počinech, ale občas třeba i mírně zpomalí a dopřejí posluchači čas trochu si vydechnout. Klávesy samozřejmě nechybí. Jen mi připadá, že jsou opět trochu více utopené v celkovém zvuku a důraz je obecně kladen spíš na bicí a kytary. Občas ovšem překvapí svým vyzněním v určitých pasážích. Kupříkladu hned v první skladbě se z nich linou zvuky připomínající MIDI modul, který tvořil příslušenství počítačů typu Amiga v polovině osmdesátých let. Vskutku zvláštní použití v tomto typu hudby. Speciální pozornost kluci patrně věnovali nahrávání intermezz, kvůli kterým se snad museli plahočit až před brány pekelné. Opravdu mně nenapadá, kde jinde by se daly nahrát podobně zvrhle-úchylné cinkání řetězů, hlasy mučených, žbluňkání, kvákání a hlavně démonův jakoby dětský hlas v úvodu Towards The Oblivion Of Dreams. Veškeré kvičení a řvaní na všemožných blackových albech je proti tomuhle hadr.
Nové album Limbonic Art se mírně odlišuje od zbytku tvorby, ať již z hlediska kompozičního, či zvukového. Ovšem aniž by se od ní nějak drasticky vzdalovalo. „The Ultimate Death Worship“ zachovává tu správnou atmosféru, kterou fanoušci znají z předchozích alb kapely a stojí tedy rozhodně za poslech.
