NEVER SAY DIE TOUR 2014 - Praha, Meet Factory - 17. listopadu 2014

NEVER SAY DIE TOUR 2014 - Praha, Meet Factory - 17. listopadu 2014

V den největších oslav revolučního 17. listopadu do své náruče pražský klub Meet Factory přijal sedmero hardcoreových kapel tvořících line-up letošního Never Say Die! Tour.

Mladí CAPSIZE z kalifornského San Diega mají tu smůlu, že musí tour otevírat dvacetiminutovým setem, navíc už úderem šesté. V Praze si ale stěžovat rozhodně nemohli: už v tak brzkou hodinu bylo Meet Factory velmi slušně zaplněno přibližně třemi stovkami fans, dovolil bych přitom si tipnout, že později se jejich počet dokonce zdvojnásobil. CAPSIZE zahráli slušný HC s emo odérem, jejich muzika, ale ani vystoupení však ničím nezaujalo a nemohl jsem se zbavit dojmu, že kérky jsou tu o něco důležitější než muzika. Nepochybuji, že by mě muzikanti s tímhle názorem poslali do háje, ale mě ten večer mírně roztěkaní a nervózní CAPSIZE nepřesvědčili.

Jestli existoval důvod přijít na akci ještě před vystoupením headlinujícího trojlístku, jmenoval se NO BRAGGING RIGHTS. Set charismatické party opět z Kalifornie nepostrádal atmosféru, chytlavé melodie, breakdowny i sypačky s fortelným tahem na branku a za mimořádnou zmínku stojí výkon zpěváka, který se přesvědčivě pohyboval od "ignitovských" melodických vokálů až po scream. Kapela působila, že má co říct (téma dne znělo "sebevražda", respektive že je fajn se nezabít), a jako jedna z mála ten večer skutečně držela kontakt s publikem.

Metalcore s elektronickým podmazem a zpěvákem lambesisovských proporcí, to je MORE THAN THOUSAND. Hustou dávku klišovitých keců ("tenhle song je o tom, že byste měli následovat své sny!") a laciných HC póz ("je fajn tu vidět tolik otevřených lidí!") doplňovala muzika s cukrkandlovými refrény a tuctovým breakdown-corem. Tohle teda ne, sorry, možná až mi bude v příštím životě zase dvanáct.

OBEY THE BRAVE až překvapivě stáli na místě. Výraznější tah na branku se tady moc hledat nedal, přitom dle klipovek téhle machistické party, která se nebojí ani čistého rapu, bych čekal pravý opak. OBEY THE BRAVE každopádně slízli nezáviděníhodnou pozici – už proběhla show tří kapel, ale minimálně já sám jsem šetřil síly na hlavní trojlístek, tihle maníci tedy spíš prošuměli. Je ale s klidem možné, že je to víc moje chyba než jejich, přiznávám, že jsem pozornost moc nedržel.

COMEBACK KID miluju. Jde o kapelu s výrazným vokalistou, pohodovými texty i vystupováním, kde nechybí pořádná dávka nadhledu. Co je ale možná nejdůležitější, parta z kanadského Winnipegu disponuje naprosto unikátním songwrittingem, který ji zcela odlišuje od jakýchkoli žánrových souputníků. Jakmile se do mých uší zahryzlo nekompromisní tempo poplachu "G.M. Vincent and I" z desky "Symptoms & Cures" a jeho sborové refrény, kopák s šroťákem musely rozhýbat snad každou páteř v sále. Zazněla řada hitů od "Should Know Better" po "Wasted Arrows" z poslední desky "Die Knowing" a parta mi zkrátka celkově padla ohromně do noty i živě. Skvělý nářez, na kterém nebylo, co by člověka mohlo srát, snad až na bestiálně přegainované kytary, ale to už k HC asi patří.

STICK TO YOUR GUNS z Orange County jsou pro mě nesmírně osobní záležitostí. Melodický HC s nepřekvapivě přímými, ale překvapivě oduševnělými texty vycházejícími mimo osobních zkušeností i z "učení antiučitelů" jako je Jiddu Krishnamurti, je životabudič pro lidi, kteří ví, jak vypadá psychické dno. Pokud jste vyrovnaní a v pohodě, STYG vás asi tolik nesejme, ale když se život trochu sere, nic nepovzbudí tolik, jako coby mantra se vinoucí verš "I understand you!" ze skladby "Built upon the Sand". STYG nadchli lidi tak, že ani nemuseli hrát – kdyby se na to Jesse vybodl, všichni v sále by to odkřičeli za něj. Bohužel na mě má oblíbená kapela působila notně vyčerpaně, Jesse své obvyklé proslovy hrnul sice z patra, ale zároveň jsem si nemohl nevšimnout, že vlastně křičí spíš pro prázdný sál než pro lidi – neduh často hrajících kapel s precizně naučeným setem. Přesto po COMEBACK KID nejlepší kapela večera, v dubnu ale zaujali o trochu víc.

TERROR z Los Angeles jsou u nás jako doma, a to nejen díky svému nadstandardnímu vztahu k ČR. Trochu buransky oldschoolový HC byl neuvěřitelně nakopnutý, ale hysterické Scottovo pořvávání "This is a hardcore show, you must stagedive! Stagedive! Stagedive!", pro které pak neměl sílu odkřičet stoprocentní výkon během samotného setu, kdy vynechával i celé verše, na mě působilo spíš tak, že výsledná párty byla výsledkem autoritativního pokynu shora "tak, a teď se bavte", než aby šlo o spontánní pařbu lidí, co si fakt přišli užít muziku. Songy TERROR se fakt hodí ke sportování, ale kapela působila, jako by úspěšný koncert měřila počtem stagediverů, což mi bylo trochu proti srsti.

Jednoznačný vrchol koncertu tak tvořili COMEBACK KID a STYG, posvítit si musím na NO BRAGGING RIGTHS. A pokud by ctěným čtenářům přišlo, že jsem vynechal reakci publika, tak sjednocující větička na závěr: na všechny strany to lítalo doslova při každé kapele od začátku do konce a je skvělé vidět, kolik energie je schopno pár set lidí vyprodukovat.  

 Přidejte svůj názor