Už to bude deset let, kdy se tihle kluci poprvé sešli a začali spolu v srdci Spojeného království tvořit písničky. Ty jsou vystavěny na soutoku velmi emotivního indie rocku a mathových instrumentálních kudrlinek, navíc s tak intenzivním vkladem citu, až se mi nechce věřit, že kluci pocházejí právě z lidsky chladného Oxfordu. Snaha o člověčenskou hřejivost a milou nenásilnou rockovou hudbu, která díky progresivním sklonům rozhodně nebude patřit do prvoplánového pop-rocku.

Oproti minulým albům je citelná změna v sestavě, nový vokalista Henry Tremain působí klidněji, melancholičtěji, ale také bohužel poněkud nudněji. Stuart Smith před ním byl v rámci tohoto žánru jednoznačně mužnější (pokud to vůbec v rámci křížení emo rocku a indie vlastně jde) a dokázal si více se svým hlasem hrát s dynamikou skladeb. Ač hlasové výšky ledabyle koketující s fistulí v podobných kapelách moc nemusím, Henry Tremain jim propůjčuje zajímavou, plačtivě zasněnou náladu, která má své charisma.

Feeling skladeb mi v mnohých ohledech připomíná poslední desku ENGINE DOWN, jen s tím rozdílem, že THIS TOWN NEEDS GUNS jsou uvolněnější a určitě i popovější. Základ instrumentální části tvoří jiskřivé trilkování dvou mathrockových kytaristů v kulisách většinou rovné rytmiky. Nedílnou součástí, na kterou se vždy při poslechu těším, je několik výtečných meziher, a ať už jde jen o akustické brnkání nebo kytary podpořené drobnou elektronikou, vždy hudbu příjemně zpestří. Pokud v těchto chladných dnech hledáte něco mile „teplého“, tak stále aktuální album THIS TOWN NEEDS GUNS je velmi vhodnou volbou.