Asi už cítím, jak se blíží podzim. Jinak si nedokáži vysvětlit, že mě v posledních týdnech naprosto pohltila deska, kterou jsem před rokem odhodil, protože jsem se do ní prostě nedokázal vposlouchat. Ani nevím, proč jsem si ji před několika týdny opět prohnal uchem a od té doby patří k pravidelnému a téměř každodennímu podkresu dne.

 

Čtvrtá velká deska ohijských naladotvůrců se vyznačuje celkem sevřenou kompaktní atmosférou, která vám na ploše téměř celé hodiny pečlivě opracovává uši. Přitom však nejde říci, že tklivé plíživé kytarové melodie a intenzivní vokály, které se lepkavě táhnou jako lesní med, mají vyloženě depresivní pachuť. Pokud je něco pro album „Dawning“ příznačné, pak je to spíše jakási zasněnost, než utápění se v mizérii rozervaných emocí. Abyste si však nemysleli, že MOUTH OF THE ARCHITECT nějak uhnuli ze stylu, který si s malými odchylkami drží po celou dobu své existence. Ony snové stavy šijí z mohutného dusného koberce, který před sebou valí sice pomalu, ale s o to větší neúprosností. Doporučuji neposlouchat jednotlivé skladby, ale vždy si dát toto album jako celek. Teprve pak vše správně zapadne na svá místa.