Další živák MASTODON v tak krátké době? Není tomu tak dávno, co si skupina pod názvem "Live At The Aragon" střihla svoji první oficální koncertní nahrávku a po o něco málo více než 2 letech tady máme další živý záznam. Je to poměrně překvapující tah od někoho, kdo svoje přednosti dovede naplno prodat jen na studiových albech, ale samozřejmě tento názor nemusí sdílet každý, nota bene kapela samotná.
Světoznámý londýnský koncertní sál byl už v minulosti svědkem vzniku nejednoho legendárního živého záznamu a zdá se, že se macečsky nezachoval ani k této americké metalové veličině. Početné publikum čítající přibližně 4 tisíce hlav je dost výmluvným důkazem statusu, jakému se MASTODON v současnosti těší. Dá se namítnout, že těch superlativů je na jejich adresu až přespříliš a v extrémním případě lze souhlasit i s tvrzením, že se na jejich bedra háže takřka veškerá odpovědnost za vývoj stagnující metalové muziky a že oni nejsou schopni, i navzdory svým nesporným kvalitám, tato očekávání naplnit. Tohle všechno asi nemá moc cenu řešit, když si s těmito tlaky dokáže formace původem z amerického jihu poradit po svém.
To znamená formou naprosto nevázané a svébytné tvorby, která ještě stále skýtá mnohá překvapení. Tím posledním a dá se říci, že i poměrně velikým je deska "The Hunter" z roku 2011, jež představila do té doby zarputilé progresivisty v nečekaně uvolněné poloze. Není tedy divu, že 2 písně z tohoto alba celý tento, co do stopáže grandiózní koncert i otevírají. Nazvučení nástrojů je však od počátku nakloněno hlavně starší a hrubší tvorbě, díky čemuž se při živé prezentaci takřka zcela eliminují rozdíly ve zvukové progresi mezi jednotlivými alby.
Nic překvapivého, chtělo by se řici. Příjemně však překvapí lehkost, s jakou se od úvodu střídají kusy z již bohaté diskografie, aníž by tím jakkoliv utrpěla dynamika koncertu samotného. Nic takového se nestane ani v momentě, kdy příjde řada na dlouhé kompozice z "floydovského" alba "Crack The Skye". V těchto chvílích se tempo, ve kterém se střídaly převážně svižnější písně, trošku zvolní, ale o to více se do popředí dostává atmosférický prvek. Záležitost, kterou bych osobně ještě před pár lety v živé prezentaci MASTODON příliš nehledal.
A jak se to má s tradičně problematickými ukazately koncertů Američanů - vokálními party? V tomto směru asi nelze čekat vyloženě zázraky, ale mohlo to být mnohem mnohem horší. Vokály se častokrát záměrně topí v masivních kytarových stěnách, což je vlastně jen zopakování toho, co už kolega Subeer zhodnotil ve své recenzi "Live At The Aragon". Na druhou stranu nelze oproti starším koncertním prezentacím neocenit znatelný posun i v tomto ohledu, neboť momentálně se rozhodně nedá říct, že by tento handicap narušoval celkové dojmy z nahrávky. Otázkou pak zůstává, zda-li je to díky zlepšení práce s vokály, anebo jen prostým faktem, že jsme si na toto už MASTODON zvykli.
Na co je však potřeba u této kapely klást nejvyšší nároky, je kytarová sekce. Ne, nebudu tady otravovat s výčtem nepřesností. Určitě by jich nejeden nadšený hnidopich pár našel, ale jako celek je "Live At Brixton" odehrán s jistotou a přehledem. Zvuk, jak již bylo uvedeno, je nastaven na úroveň starších nahrávek, řekl bych někam mezi "Remission" a "Leviathan", čili kytary spíše neurvale válcují, než že by jste si vychutnali každé jejich riffové vzdechnutí. Díky tomu i častokráte dochází k zajímavému souboji četných melodických kytarových linek s jejich obroublým nazvučením, což je výborná aréna pro nadržené americké sekyrníky, netoužící po ničem jiném, než jen se předvést před natěšeným davem.
Poslouchat těchto více než 90 minut převážně velmi řízné metalové hudby pro nezainteresovaného může kromě mnoha dojmů znamenat i otázku "V čem spočívá ona progresivita této kapely?" Ne, MASTODON skutečně nejsou progresivní kapelou ve smyslu ekvilibristických eskapád a akademického přístupu, jak je na svých nejlepších deskách předváděli například DREAM THEATER. Hledá-li někdo u nich zrovna tento přístup, musí zákonitě tvrdě narazit. Popravdě jsem si podobné otázky dlouho kladl i já sám, ale většinu odpovědí dokázalo poskytnout právě album "The Hunter".
Přínos MASTODON spočívá hlavně ve schopnosti nahlížet na okoukané věci z jiné perspektivy. Jejich chuť hledat v dávno probádaných archivech a nacházet souvislosti tam, kde už to buď většina vzdala anebo to ani nikoho nenapadlo, je právě tím hnacím motorem, který je pomohl dostat na současnou úroveň. Mají rádi art rock 70. let, mají rádi experimenty KING CRIMSON, ale v zásadě jsou pořád "jen" metalisté soustředěni na svoji muziku, kterou berou velice vážně.
Mají také rádi i show a plné hlediště, ale o tom zrovna "Live At Brixton" vůbec není. Na ploše dosahující úrovně průměrného celovečerního filmu totiž nezazní, vyjma samotného závěru, jediná děkovačka, jediné provolání do publika, nic takového. Jen hudba, jen dokonalý průřez diskografií, jen výborná dramaturgie a spád.
