Přiznávám, že tato recenze je psána zpětně proto, že jsem k AMARANTHE přičichnul až po vydání jejich druhého alba (takže je to psáno zpětně a ještě pozdě), a nebudu popírat, že to bylo díky jejich akčním videím na YouTube. Kdysi tak oblíbená videa s dějem (ještě v osmdesátkách snad povinnost) se již nějakou dobu nenosí, nicméně AMARANTHE na ně vsadili jak pro „Amaranthe“, tak i pro „The Nexus“. Z klipů mám dojem, že si páni hudebníci velmi rádi zahrají Counter-Strike. Záchrana nebohé Elize Ryd v „Hunger“ postrádá pouze Jean-Clauda v hlavní roli.
Hudebně jsou AMARANTHE směs všeho možného. Nazvat by se to mohlo elektronický pop-metal. Základ jsou sekané riffy, občas kytarista vykouzlí sólo a o kresbu melodie se postará elektronika. Kytaru i klávesy má na svědomí hlavní postava kapely Olof Mörck (známý hlavně z DRAGONLAND, na jejichž poslední řadovce „Under The Grey Banner“ ostatně hostovali všichni tři zpěváci z AMARANTHE ), hlavní devizou kapely jsou tři rozdílné hlasy, charismatický soprán rodící se hvězdy Elize Ryd (AVALON, KAMELOT), tenor Jakea E a extrémní vokál v podání Andrease Solveströma. Jak to nazvat? Kráska, zvíře a paladin? Postup je to již mnohokrát vyzkoušený, přesto v podání AMARANTHE tato kombinace funguje.
U některých hitů jako „Hunger“ nebo „Amaranthine“ ta jejich různorodá trojice působí vysloveně skvěle. Využívají klasického postupu gradace, kdy jemný hlásek Elize Ryd vystřídá tenor a nakonec si zařve Solveström. Občas si prohodí pořadí, ale jinak se od tohoto schématu neodchylují - společný refrén, nějaká ta mezihra a jede se od znovu. Nicméně pro některé rychlé, nepříliš dlouhé skladby je tří hrdel pomalu až moc. Občas to působí křečovitě, aby se stihli vystřídat během sloky všichni tři, než si společně či na střídačku zapějí refrén.
Je patrno, že se Olof Mörck na prvním albu ještě zcela nerozhodl, jak velký důraz dát na elektronické pasáže. „Amaranthe“ je stále ještě metalové album a syntetizátory víceméně jen přicmrndávají. To je na druhou stranu škoda, když u některých písní („Automatic“, „Serendipity“) pěkný motiv zazdí sterilním riffem. U „Call Out My Name“ se symbióza povedla a kapela vykouzlila pomalu taneční hit. Ostatně tímto směrem se vydala i na albu následujícím.
Sympatické na celé desce je, že v tempu započatém s „Leave Everything Behind“ nepolevují a tlačí svou pop-metalovou elektronickou káru kupředu slušnou rychlostí (jen s občasným polevením) až po finální zářez. Tato přednost je současně i slabinou. Skoro polovina písní je vysloveně hitového charakteru s chytlavým, zapamatovatelným refrénem, ostatní, využívající stejného schématu, ve výsledku poněkud splývají a druhá polovina alba tak trochu ztrácí dech, byť ne rytmus.
Zvukově je album bohužel trochu nevyvážené. Je až příliš znát, že tři hrdélka byla prioritou. Rytmická sekce je poněkud utopená, především bicí jsou dost v pozadí a znějí tak nějak uměle. Elektronické pasáže by si klidně zasloužily trochu povytáhnout, zvláště když v pozadí zní celkem pěkné motivy.
Hodnotím vysoko, ne pro originalitu, zpracování nebo umělecký dojem. Body jsou za to, že je to celé moc zábavné a chytlavé. Některé popěvky se v hlavě uhnízdí a nechtějí ven. Hlavně je ten pop-metal hezky poskládaný dohromady a dobře se poslouchá. Příště bude něco o „The Nexus“, o nějaké dva měsíce později hurá na koncert a pak už jen zpytovat svědomí, jak snadno jsem jim skočil na lep.
