Už nějakou tu sobotu se snažíme referovat o tom, že rok 1993 byl mimořádně silný na emise vynikajících desek. S odstupem dvaceti let je pak zvláště těžké vybrat pomyslného vítěze z momentálně už řádně naposlouchaných a časem ošlehaných kolekcí. Je téměř jisté, že při tomto rozhodování budou na miskách vah jednu z hlavních rolí hrát vzpomínky na první pocity a chvíle strávené při poslechu dnes již řady klasických opusů neúprosně stárnoucích kapel.

Když jsem svého času objevil druhou řadovku Američanů THE SMASHING PUMPKINS, okolní hudební svět pro mě přestal existovat. Těžko říci, co mě dovedlo k tomu, že jsem si „Siamese Dream“ více méně naslepo pořídil. V první řadě se musím zastavit u vstupní brány, a to titulního obalu tehdy kupované audiokazety a dodnes dochované relikvie (CD přehrávač jsem onoho času neměl). Doteď opravdu nevím, co mě na té vlastně dosti tuctové fotce skutečných siamských děvčátek fascinovalo. V okamžiku, kdy jsem začal sbírat stříbrné kotoučky, jsem si ze stejného a dosud nevyjasněného důvodu oblíbil i rozšířenou grafiku bookletu CD, která se nedá vůbec srovnávat s anorektickou papírovou skládačkou druhdy drahé kazety. Všechny ty dětsky dobarvované a texty popsané naturalistické fotky mě naprosto odzbrojily. Nejinak to mu bylo i s hudbou.

V první řadě se musí vyzdvihnout ideálně zastřený, nikoliv zahuhlaný nebo nečitelný, zvuk. Pokud máte přehled o tom, kde všude přiložil producentskou ruku k dílu renomovaný Butch Vig, tak vám musí být jasné proč tenhle mistr sklízí takové uznání. Vig, sám aktivní muzikant (GARBAGE), totiž nikomu necpe žádnou svojí zvukovou vizi natož pak puncovní formu. Butch jedinečně umí zvýraznit a vyšperkovat přednosti skupinou zamýšleného soundu. Osobně by mě zajímalo, jak vypadala jeho spolupráce s jedním z největších egoušků v branži, frontmanem THE SMASHING PUMPKINS Billy Corganem. Každopádně výsledek je i po dlouhých letech stále výjimečný.

„Siamese Dream“ především zdobí absolutní hudební kontrast mezi dunivým laděním zbustrovaných kytar, proháněných přes různé efekty a vyklidňovaných shoegazingových pasáží. Téměř každá z třinácti položek geniálním způsobem operuje s touto unikátní symbiózou a překlápěním hudebních intenzit. Co je však nejdůležitější, skladbám shodně neschází skvělé hudební myšlenky, elektrizující kytarové momenty a zvláštní psychedelická melodika, jež je navíc umocňována vytříbeným stylem a minimalistickými parádičkami Jimmyho Chamberlina za bicí soupravou.

Ani dnes se člověk nedokáže pořádně nabažit všech těch psycho propletenců, přes které navíc prostupují doplňkové halucinační zvuky („Quiet“, „Silverfuck“), výsostného riffingu a kytarových sól, zmodulovaných různými efekty („Today“, „Mayonaise“). Silnou přitažlivost po dvou dekádách vykazují i totální melodie vsazené jak do řízných, tak i volnějších až atmosférických partů. Tyto jsou několikrát vygradovány nápaditými, avšak nepřeplácanými smyčcovými aranžemi („Disarm“, „Luna“). Hudební fata morganu navíc famózně dokresluje specifická barva Corganova vokálu vysekávající kromě nejasných textových sdělení i značně návykové refrény, viz. např. v „Rocket“: „Měl bych být volný, měl bych být volný, osvobozený od všech těch hlasů mého nitra“.

Album bravurně balancující na laně nataženém mezi undergroundovou špínou a jakousi mainstreamovou noblesou dokáže dokonale rozestřít svojí nakažlivě rozpolcenou atmosféru, což samozřejmě byla voda na hudební mlýn uhrovatého mládence, hledajícího své místo v propukávajícím kapitalismu se socialistickou koulí na noze. Kazeta cestujíce z walkmana do autorádia a naopak se zkrátka nezastavila.

Přestože jsem měl tenkrát už dost naposloucháno, tak mě chicagský kvartet doslova pohltil a dal mým hudebním obzorům další nádhernou dimenzi. Při sepisování těchto řádků jsem si přirozeně několik dávek siamského snu naordinoval, a i teď mohu s klidným svědomím prohlásit tento úchvatný rockový masiv za desku roku 1993.