Musím se úvodem přiznat, že předchozí nahrávku této jižanské úderky jsem docenil až po delší době od její edice a následné recenze na našich stránkách. „Spiral Shadow“ přeci jen ukázalo své vysoké kvality a zároveň zdůraznilo skutečnost, že směr, kterým se KYLESA počínaje touto nahrávkou vydali, už z posluchačského hlediska nebude takovou pohodovou selankou, jako předchozí tvorba.
V jednoduchosti je síla?
Onen svízel nespočívá ani tak v tom, že by se skupina kolem charismatické Laury Pleasants rozhodla svoji tvorbu vylepšit komplikovanějšími postupy, ale spíše v přesném opaku. Zpřehlednění hudebních struktur s sebou paradoxně přináší protažení pomyslného seznamovacího večírku, což v minulosti nebylo příliš zvykem. Pryč jsou časy v dobrém slova smyslu těžkopádného riffování a rytmických kreací, jaké byly ke slyšení na z mnoha úhlů pohledů stále nepřekonatelné desce „To Walk A Middle Course“ z roku 2005. KYLESA dnešních dní jen pokračuje v trendu „metalizace“ své kdysi alternativně hardcorové tvorby.
Letošní novinka tedy ještě více povoluje řetěz, na kterém jsou připoutány poslední zbytky hodnot z počátků existence skupiny. Právě díky oněm začátkům je vstřebání každé další nové desky těch Američanů čím dál náročnějším úkolem. To i přesto, že „Ultraviolet“ už se nijak nebrání průhledným tahům, útočícím na první signální. Jak jinak si lze vysvětlit přítomnost stadiónového hitu, jaký v sobě ukrývá skladba „Low Tide“. Přímočará a úderná hitovka, kde si svoje místo prohodily sloky s refrénem, už skutečně balancuje na hranici, za kterou již čeká úplně jiná kapela a přesto ani na chvíli nepřichází s pocitem něčeho nepatřičného či nedej bože vykalkulovaného.
S poctivostí nejdál dojdeš!
Poctivost je v souvislosti s muzikou častokrát dost zprofanovaný a až kýčovitě využívaný pojem, přesto mě osobně k současné tvorbě skupiny sedí naprosto přesně. Tady to totiž není o žádném lapání aktuálních, překotně se měnících trendů v metalové hudbě. KYLESA na to jdou opět po svém. Již vzpomenutá snaha nestát na místě je v tomto případě transformována v těžkotonážní skladby, které však v mnoha případech neskrývají své melodické, ba dokonce ani hitové ambice.
Autentický jižanský feeling v kombinaci se sludgeově lomozícími kytarami zůstává, jako již po několik předchozích let, jasnou konturou tvorby této svébytné kapely. Ruku v ruce s tím nemizí ani nezaměnitelná atmosféra, jejíž kdysi tak těžce stravitelnou bezútěšnost nyní „narušují“ výše uvedené melodické vlivy. Jednoduché zpěvné motivy paradoxně ještě přidávají na údernosti. Čítankovým příkladem je pochodový rytmus skladby „Long Gone“, jako stvořený pro ultimativní Lauřino deklamování.
Hned po ní následující „What Does It Take“ představuje svým strhujícím tempem na sbírce výjimku. Většina písní se totiž nese ve středních tempech, které umožňují soustředit důraz hlavně na hutný zvuk kytar a hrátky s atmosférou.
Negativa bychom mohli hledat v poměrně lehce odhalitelném opakování se a ždímání motivů z minulých alb. Prozatím není potřeba bít na poplach. KYLESA si zjevně svůj každý další krok důkladně promýšlejí. Když si totiž projdu jejich postupně se rozrůstající a již poměrně bohatou diskografii, dává mi všechno svůj smysl. Do tohoto konceptu velmi dobře zapadá i letošní album. Ačkoliv asi nebude moc těch, kteří by jej považovali za dosavadní vrchol skupiny, zklamán by měl být přesto jen málokdo.
