Šumperská šestice DYING PASSION se letos hlásí s pozoruhodným (ve své historii druhým) příspěvkem do kánonu české doomové školy. Záměrně říkám doomové a nikoli doom rockové, jak jsem činil například u Smutné harmonie. Ačkoli určitá pojítka s doom rockovým směrem, který chválihodně bují na východě naší země, tu rozhodně jsou, DYING PASSION přeci jen představují kapelu se samorostlým a samostatným přístupem k pojetí žánru. Je to zkrátka další spektrum barev do již tak pestrého herbáře tuzemských melancholických květin...

Vyplodit obecnou charakteristiku hudby Umírající vášně je těžké. Tahle kapela narozdíl od mnohých kolegů neprezentuje dokonale koherentní a formálně dokonalou hudební tvář, spíše sází na expresivitu a překvapivé emotivní přeryvy. Pár náznaků svěžího doom rocku "sloka-refrén-sloka" tu sice najdete (ponejvíce asi v A White Dream), nicméně většina kompozic působí zvláštním způsobem nedořečeně, nedotvarovaně... Zdráhám se to nazvat vadou téhle desky, jedná se o charakteristický přístup DYING PASSION k "tvaru" muziky. Spíše než robustní kytarová kostra plná melodických kudrlinek a líbivých motivů zuří na Voyage hotová bouře odlišných hudebních poloh, přičemž pojítko lehké melancholie v mnoha odstínech samozřejmě dominuje.

Kytary na téhle desce považuji osobně za možnou Achyllovu patu - mají velmi zajímavé polohy v podobě macintoshovsky zpěvných riffů (zmíněná A White Dream nebo kvílivá Severance), dovednou dynamicky nakopnout skladbu do úctyhodného nářezu (Hot Breath Of Night), ale jsou pasáže, kde poněkud postrádají nosnou ideu a tříští dynamiku nahrávky. Jenže marná sláva - ještě pořád je tu flétna slečny Veroniky. Magický nástroj většinu času podbarvuje hudební masív hezky odspodu, pak však náhle vyvře na povrch a rozezpívá se jasným hlasem slavičím. Právě tento instrumentální doprovod tmelí Voyage nezvyklým způsobem - co chvíli se vám zdá, že flétnu ani nevnímáte, ale její party jsou tak přirozené, tak dokonale padnoucí, že ji neberete jako "něco zvláštního". Stejný podíl na kvalitě nahrávky má i zpěvačka Zuzka. Není to ten líbivý křehoučký typ blond pěnice na proklatě vysokých podpatcích. Její zpěv je velmi živočišný, zemitý, místy trochu jízlivý, ale vždy dokonale procítěný. Nemůžu si pomoci - v některých polohách mi evokuje projev Alanis Morisette - ale tam, kde je Kanaďanka pubertálně uječená, je Zuzka dokonale emotivní...
Občasný doprovod Vjackiho growlingu je někde opravdu podařený (deathově kousavá Pilgrimage), jinde by se možná slušelo na něm tak nelpět... Přičemž místa prvně zmíněná převažují.

Voyage je deska s úctyhodným rozpjetím i úctyhodnou mírou experimentality. DYING PASSION hledají a nebojí se neprošlapaných cest (která doomová kapela se dnes odváží použít pískání, evokující ospalé nedělní dopoledne?). Na neznámých pěšinách logicky číhají mnohá úskalí, kterých se kapela nedokázala úplně vyvarovat, nicméně výsledek je i tak hodný úcty a pozornosti. I proto, že pouť pokračuje dál a dál a zkušeností přibývá. A kdo může říci, co bude příště?

Dovětek: K textům bychom si mohli otevřít na MetalManii interpretační seminář - myšlenkově hluboké, formálně bezchybné. Jenže jejich "pravdu a poselství" si musíte najít sami pro sebe, rozebírat obsah na jedné řádce je bezcenné a nicneříkající...