KINO_LOG - Febiofest 2013

KINO_LOG - Febiofest 2013

Po letech tady opět máme náš skromný zápisník z filmového festivalu Febiofest. Spektrum shlédnutých kusů je opět velice široké a obsahuje jak snímky z pro nás stále exotických filmařských zemí (Maroko, Chorvatsko), ale také několik filmů z produkce v současnosti velmi populární severská kinematografie. Spíše však, než potvrzení tohoto trendu, vám ve svém článku přinášíme hlavně důkaz rčení, že není vše zlato, co se dánském anebo švédskem blyští. Přejeme příjemné čtění.

HALIMINA CESTA

Téma balkánské války bude v myslích filmařů rezonovat bezpochyby ještě velice dlouho. Snaha o vyvážený pohled na nepěkné události z počátku devadesátých let minulého století je v prostředí nacionalismem silně ovlivněných nástupníckých států bývalé Jugoslávie stále ne vždy korunovaná úspěchem.

Chorvatský režisér Arsen Anton Ostojic se coby „nestranný“ pozorovatel bosensko-srbského konfliktu pokusil na delší časové rovině zachytit mozaiku složenou z osudů obyvatel dvou vesnic situovaných v severní Bosně. Ambiciózní záměr, možná i trochu slibující náročnější produkci, však paradoxně díky civilně pojaté režii a vedení herců přinesl zpočátku nenápadný, leč ve výsledku velice silný příběh. Jeho silnou stránku je důraz spíše na lidský rozměr (po)válečného utrpení zcela konkrétních postav, než na místní reálie a řešení vztahů bosenských muslimů a Srbů jako celku. Tím se „Halimina cesta“ stává snímkem sdělujícím univerzální poselství.

Funkční využití digitální kamery, minimalistický hudební doprovod a ve všech případech uvěřitelné herecké výkony, kterým vévodí Ostojicova krajanka Alma Prica jsou v závěru možná trochu v rozporu s přílišnou snahou o melodramatické vyvrcholení, leč i tak lze o „Halimině cestě“ hovořit jako o výborném příspěvku do nikdy nekončící debaty o hrůzách válečných zvěrstev. (Dalas)

Halimin Put
Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Slovinsko, 2012, 93 min.
Režie: Arsen Anton Ostojić
WWW: http://www.imdb.com/title/tt2244877/ 

(8 / 10)

HALIMINA CESTA

DRSNÉ RUCE

Přiznám se, že si na filmových festivalech velice často vybírám filmy i díky jejich geografickému původu. Kinematografie arabských zemí v tomto směru představuje atraktivní cíl. Spíše než očekávání něčeho revolučního, se jedná především o zvědavost a chuť nahlédnout pod pokličku odlišného kulturního prostředí. Marocký film Drsné ruce svým námětem podněcuje navíc očekávání důkladné reflexe sociální situace v zemi, jež je pro drtivou většinu afrických uprchlíků poslední stanicí před pokusem proniknout do vytoužené Evropy.

Většina arabských filmů s mezinárodními ambicemi jako by však trpěla společným neduhem. Tím je snaha autorů do děje propašovat hned několik linií a poselství, které však jako celek nepůsobí příliš konzistentním dojmem. Hlavní motiv jakoby  se ztrácel pod tíhou různych vyprávěcích odboček, díky čemuž nefunguje ani proces sbližování ústředních postav. Mohamed Asli chtěl rozehrát aktuální společenské drama, ale mnohé komediální prvky, či paralelní příběhové linie výsledku ubírají na působivosti. Kromě několika povedených scén a příjemných herců tak v mysli uvízne hlavně fakt, že v Maroku se dá přežít jedině tehdy, když podvádíte. (Dalas)

Ayadin Khachina
Maroko, 2011, 97 min.
Režie: Mohamed Asli
WWW: http://www.imdb.com/title/tt2043781/ 

(5 / 10)

DRSNÉ RUCE

KDYŽ VZPLANE OHEŇ

Prapodivné uchopení ožehavého tématu předvedl turecký režisér Ismail Günes. Snaha o umělecké pojetí příběhu inspirovaného skutečnými událostmi naráží na nepříliš funkční, nezřídka až kýčovitou symboliku a stejně tak na utahaný děj plný hluchých míst a samoúčelných přísad.

Přitom námět to měl rozhodně rozehráno nadějně. Vražda ze cti, jak se zvykne nazývat do dnešní doby přežívající klanová zvyklost v Turecku je činem v každém případě odsouzení hodným a přímo si říkajícím o pozornost emancipující se turecké kinematografie. Bohužel v tomto případě až příliš vítězí sázka na citové vydírání a tam, kde by se měly dostavit divácké emoce, vzniká jen prázdno.

Tuto téměř dvouhodinovou road movie rozhodně nelze zatratit jako celek, ale absence pevné koncepce, čemuž nenapomáhají ani mnohé absurdní momenty, či naprosto nepochopitelná instalace německého turistického páru do podstatné části děje, z ní činí sdělení, které se minulo účinkem. Zajímavým faktem tak zůstává, že film získal ocenění na festivalu v kanadském Montrealu. (Dalas)

Atesin düstügü yer
Turecko, 2012, 105 min.
Režie: Ismail Günes
WWW:
http://www.imdb.com/title/tt2207439/

(4 / 10)

KDYŽ VZPLANE OHEŇ

MISS BLUE JEANS

Film, na kterém jsem se ocitnul více-méně jen z nouze. Jak už to tak v podobných případech občas chodí, příjemné překvapení bylo na světě.

Scénář, jenž by v tuzemském pojetí znamenal další "laskavé" retro vzpomínání, ve kterém se všichni najdeme a ještě se u toho i hodně nasmějeme, je sice ve finské verzi víceméně to samé a přesto tak odlišné. Ano, je to plné videoklipové stylizace a vykonstruovaných výjevů, ale přesto výsledek práce týmu kolem režiséra Matti Kinnunena působí nesmírně svěžím dojmem.

Prostý a okoukaný námět o nenaplněné lásce třídního outsidera ke krásné spolužačce zde díky sugestivně vykreslené dobové atmosféře, nevtíravým lehkonohým dialogům a výborné rockové hudbě ožívá v lahodnou a lehce stravitelnou záležitost. (Dalas)

Miss Farkku-Suomi
Finsko, 2012, 96 min.
Režie: Matti Kinnunen
WWW: http://www.imdb.com/title/tt1804607/

(7.5 / 10)

MISS BLUE JEANS

HYPNOTIZÉR

Severská detektivka „Hypnotizér“ z pera manželů Ahndorilových, kteří se záludně vydávají za Larse Keplera, byla ledva průměrná, ale čtenáře si získala - především nezvyklou dynamikou vyprávění v přítomném čase a relativně napínavým (i když za vlasy přitaženým) dějem.

Renomovaný švédský světoběžník Lasse Hallström se ujal její filmové verze s gustem člověka, kterému produkce opomněla sdělit, že má za úkol natočit žánrový film, čili v mezích možností napínavý a tahající diváka za nenechavý nos. Film hypnotizuje pomalým tempem a stereotypními dialogy až k naprosté apatii. Postavy sedí, baví se o tom, že by sedět neměly, ale sedět s malým výjimkami nepřestanou.

Těch několik rychlejších a opulentnějších scén připomíná ospalé citace amerických předfincherovských thrillerů 90. let a svou nefunkční rozmáchlostí a anachroničností přináší hořký úsměv na rty. Obzvlášť, pokud člověk pilněji sleduje boom stylových severských detektivních seriálů.

Režie je otřesná (pomalé tempo, nezajímavé rozvíjení příběhu, mdlé herecké výkony, nenápaditá práce s prostředím), scénář vysloveně tragický. Už tak přihlouplý děj knihy posouvá do vyšší levelu kreténismu. Ještě jsem snad neviděl detektiva, který by se dozvěděl, že svědek zná identitu vraha, ale nechal to blahosklonně plavat. Komisař Joona Lina je zemanovský typ detektiva, který případ řeší pasivitou a návštěvami. Zábava? Ani náhodou. Inteligence? Nulová. „Hypnotizér“ je synonymem ztráty času a zavražděné soudnosti. (Marigold)

Hypnotisören
Švédsko, 2012, 122 minut.
Režie: Lasse Hallström
WWW: http://www.imdb.com/title/tt1556243/

(3 / 10)

Hypnotizér

NERADA RUŠÍM

Populární dánský režisér Henrik Ruben Genz natočil novou černou komedii s populárním dánským hercem Nicolasem Bro. Sounds good. Předesílám, že Genzův coenovský snímek „Ukrutně šťastni“ mám ukrutně rád a lehce autistického koblížka Bro řadím do první ligy severských herců.

„Nerada ruším“ je však film, k němuž se pozitivní hodnocení lepí jen těžko. Jde o film prvoplánově divný, plný psychopatických postav, zmatených motivací a úmyslně vykloubeného děje, jenž pojednává o jebnuté holce, která se připlete k jebnutému divadelnímu představení jebnutého dramatika, který má od dětství traumatický vztah k jelenů a je obklopený dalšími podobně jebnutými divadelníky.

Společně s Karlem Gottem se ptám: „Co to je za žánr?“ a s Wachkem odpovídám: „Sere pes.“ Vůbec na tom nezáleží. Genzův snímek je bezpečně zalezlý v ulitě podivnosti. Na výtku, že nikam nevede a je totálně mimo, odpovídá, že přesně takový má být, protože je o lidech, kteří jsou mimo a netuší, kam jdou, jenom hrají divné role. Jenže z alibi se dobrá zábava nedělá. Oceňuju dílčí věci - Genzovu práci s naaranžovanou a obskurně nasvícenou scénu, sexy vyšinutou hrdinu a pár dobrých fórů, z nichž některé možná jako fóry míněny nebyly, ale víte co? To ví jen bůh a režisér.

Dánské komedie o divných lidech, kteří dělají divné věci, umí být zábavnější a provokativnější. „Nerada ruším“ je tak banálně vyšinutý tvor, že se k němu v podstatě těžko zaujímá jakýkoli vyhraněný postoj. Což obvykle značí bezmeznou nudu. (Marigold)

Undskyld jeg forstyrrer
Dánsko, 2012, 90 minut.
Režie: Henrik Ruben Genz
WWW: http://www.imdb.com/title/tt1731970/ 

(4 / 10)

Nerada ruším

RÁJ: VÍRA

Jasným vrcholem letošního Febia a událostí číslo jedna bylo vůbec první kompletní uvedení trilogie Paradise rakouského estetika průměrnosti Ulricha Seidla, jejíž jednotlivé části zcela unikátně uvedly tři nejprestižnější evropské festivaly (Cannes, Berlin, Benátky).

„Ráj: Láska“ jsem pochválil už v loňském karlovarském blogu a dlužno podotknout, že oba zbývající díly sledují osudy žen, které se potkají už v něm. „Víra“ se zaměřuje na existenci sestry hrdinky „Lásky“, bigotní křesťanku, jejíž život se odvíjí mezi prací, modlitbou a poněkud perverzní misionářskou činností v rodinách emigrantů. V první části filmu buduje Seidl skrze svou nezaměnitelnou estetiku lakonicky statických a obsedantně vycentrovaných záběrů všednost fanatičky, pro níž je Kristus sublimací všech tužeb, od duchovních, až po sexuální. Znovu se tu potkávají vizuální brilance, poetika (ne)všední trapnosti a mučivá bezvýchodnost.

Zlom nastane, když se k hrdince vrátí po letech její manžel - krom toho, že je nadržený, je navíc paraplegik a muslim. Ve spořádaném domě služky Kristovy vypukne svérázná svatá válka mezi vírami (a dvěma odlišnými osobnostmi). Ačkoli to zní zábavně, nutno přiznat, že Seidl je tentokrát nezvykle tezovitý a má tendenci pojímat některé situace spíš modelově než autenticky. Filmu to tak trochu podkopává nohy. Nic to však nemění na faktu, že hned několik scén je jednoduše brilantních. Autorův emblematický cynismus a schopnost nahlížet ubohost a směšnost lidské existence v někonečně se opakujících rituálech samoty tak opět vítězí nad dlouhou stopáží a sklonem opakovat se. (Marigold)

Paradies: Glaube
Rakousko, 2012, 113 minut.
Režie: Ulrich Seidl
WWW: http://www.imdb.com/title/tt2371824/

(7 / 10)

Ráj: Víra

RÁJ: NADĚJE

Završení trilogie a její skutečný vrchol. Nejsevřenější, nejempatičtější a svým způsobem nejpoetičtější článek řetězu tří osudů vypráví příběh dospívající dcery hrdinky filmu „Ráj: láska“, která odjíždí na odtučňovací tábor.

Seidl, sám dítě z velmi bigotních poměrů a „oběť“ jezuitské koleje vykazuje umanutý sklon zasazovat svoje hrdiny do uzavřeného prostředí s podivnými pravidly. Diätcamp je z tohoto pohledu malým vrcholem. Obskurní rituály, dietologický brainwash a sterilní kulisy„léčebny“ vytvářejí rámec filmu, který tentokrát opakování využívá jako nesmírně účinný prostředek výstavby děje. Směšná a podivná odtučňovací kůra se střídá s neuvěřitelně autentickými scénami, v nichž si dospívající dívky vyměňují první intimní poznatky a touhy.

Vzhledem k tomu, že Seidl je zapřísáhlým odprůrcem psaných dialogů, herci výhradně improvizují určité předem stanovené situace - a na výsledku je to patrné, protože řeč přirozeně plyne a naivní plytkost hovorů je dokonale realistická.

Ústředním motivem snímku je vztah nezletilé hrdinky k postaršímu lékaři. Jejich vzájemná přitažlivost je uměřenou verzí Lolity s brilantně odpozorovanými situacemi, pozorně vystavěnými charaktery a na Seidla až nezvyklou empatií, s níž přistupuje k „nedokonalým“ postavám.

„Naděje“ uzavírá trilogii, jejímž ústředním tématem je samota, trapnost, bezvýchodné situace, emocionální a sexuální frustrace. Třetí díl se skvělým způsobem se prolíná s prvním (tápání dcery je teenagerovským zrcadlem matky, která bloudí v Africe a hledá citové i tělesné naplnění), navíc pamětníkům táborů a lyžařských výcviků nabídne nezvykle velký prostor na identifikaci, jaký u tohoto rakouského filmaře není zas až tak obvyklý. I proto z téhle uměřené civilnosti mrazí víc než z předchozích snímků rajského triptychu, který je z celkového pohledu jedním z nejambicióznějších a nejvydařenějších projektů poslední doby. (Marigold)

Paradies: Hoffnung
Rakousko, 2012, 100 minut.
Režie: Ulrich Seidl
WWW: http://www.imdb.com/title/tt2371834/

(8 / 10)

Ráj: Naděje

ROZBITÝ SVĚT

Debutant Rufus Norris si loni odnesl za snímek „Rozbitý svět“ cenu BIFA za nejlepší britský nezávislý film a letos s ním vyhrál i Febiofest. Zaslouženě, nutno podotknout. Živý, nápaditý a s gustem zrealizovaný snímek o dospívající dívce, která prožívá svůj hravý život mezi poměrně harmonickou rodinou a prostředím vrakoviště chytře kloubí lyriku dětství s vtírající se deziluzí dospělosti. Hrdinčin svět postupně praská a rozpadá se, do idylických scén vpadávají vážné motivy smrti, frustrace, šikany a psychické choroby, přesto film neztrácí šibalský nadhled a režijní grácii.

Jisté vedení příběhu, nelineární odvíjení scén, vyvážené herecké výkony zkušených i méně zkušených herců, pohodový hudební podkres a rozverná indie atmosféra - nebýt zpackaného konce, který se bůh ví proč vypraví na pomezí života a smrti a loudí po divákovi velké emoce, šlo by o velmi příjemnou a nadějnou podívanou.

I přes závěrečné rozpaky ale spokojenost převládá - Tim Roth, Cilian Murphy, mladičká Eloise Laurence dokáží před živou a vířivou kamerou navodit velmi přirozené a sympatické vztahy mezi postavami. Z „Rozbitého světa“ vyzařuje pohoda i hořká deziluze. A bohužel i trochu neukočírované ambice. (Marigold)

Broken
Velká Británie, 2012, 94 minut.
Režie: Rufus Norris
WWW: http://www.imdb.com/title/tt1441940/

(7.5 / 10) 

Rozbitý svět

KRÁSNÍ MOTÝLI

Italská kinematografie v loňském roce přinesla dva pozoruhodné snímky, hlásící se k sociálnímu realismu silně ovlivněného felliniovskou vlnou. Garroneho „Reality Show“ si odnesla prestižní ocenění z Cannes, film „Krásní motýli“ Salvatora Mereu tamtéž zůstaly trochu stranou zájmu, přesto si připsaly několik pozitivních recenzí renomovaných kulturních magazínů.

Netradičně stylizovaný příběh ze společenského okraje je zasazený do nevzhledného cagliarského sídliště, kde prožívá nepříliš pestrý život hrdinka Caterine. Matka je věčně těhotná, otec si věčně leští kládu, sousedka každou noc ve tři sere ve vaně, sestra si vydělává na živobytí jako pouliční šlapka... o tom všem Caterine vypráví nezvykle přímo na kameru, oslovuje diváka, hádá se s ním, uvádí ho po způsobu „Amarcordu“ do pitoreskního prostředí periferie, do života plného divných rituálů a nesplnitelných snů.

Mereu kombinuje realistický pohled na prostředí a postavy s okouzlenou dětskou perspektivou stále relativně neposkvrněné protagonistky. Podobně jako Garrone se i on pohybuje na pomezí strohosti a magického karnevalu. Na rozdíl od něj ale tuhle kombinaci tak úplně neustojí a v závěru se propadne do přehnaných autorských gest a konstrukcí, v nichž hraje roli magie a osud.

Ani vypravěčské pojetí není úplně vyvážené a hlavně ke konci filmu působí zbytečně neohrabaně a neekonomicky. Přesto „Krásní motýli“ patří k několika málo titulům, které si na letošním Febiu hlasitě řekly o pozornost. (Marigold)

Bellas Mariposas
Itálie, 2012, 100 minut.
Režie: Salvatore Mereu
WWW: http://www.imdb.com/title/tt2384642/

(6.5 / 10) 

Krásní motýli

MŮJ PES KILLER

Mira Fornay natočila v roce 2009 film „Lištičky“, které autor těchto řádků pokládá za ryšavé zlo - hysterický, afektovaný a dramaturgicky nesmyslný art přinášel to nejhorší a nejhloupější pozérství spojené s festivalovou kinematografií.

Druhý režisérčin druhý snímek se z Irska přestěhoval na moravsko-slovenské pomezí a prostředí gastarbajtrů vyměnil za společenský okraj, kde lidi těší pouze rasismus, kick box, zahrádky a vinohrady. Příběh samotářského a zakřiknutého kluka Marka, který žije s podivínským otcem a pitbulem, se mocně sytí stále aktuálním trendem evropské sociální kinematografie - dlouhých, nezúčastněných a nedějových sledovacích záběrů, skrze něž se dotýkáme hrdinovy letargie a nahlížíme do jeho disfunkčního prostředí.

Nelze se zbavit dojmu, že Mira Fornay se sice naučila formu používat smysluplněji než v zlopověstných „Lištičkách“, ale to podstatné ji stále proklouzává mezi prsty. „Můj pes Killer“ má být filmem o rasismu, ale v tomto ohledu spíše škrábe povrch. Škodí mu jak někdy zbytečně křečovitě pointované situace, tak nevěrohodné výkony neherců, kteří si s pevně daným scénářem spíše zápasí než aby ho oživili.

Na rozdíl od mistrů nekonečných tracking shotů (bratři Dardennové, Bence Fliegauf, Andrea Arnold) vyhlíží záběry filmu Miry Fornayové jako snaživá gesta, kterým chybí timing a často i obsah. Těžko říct, co vlastně sledují a co má sledovat divák. Přesto alespoň skličující atmosférou, mimozemsky vyhlížejícím hrdinou a některými dobře odpozorovanými situacemi se „Můj pes Killer“ vymyká tuzemskému podprůměru.

Problémy začnou, když namísto českých a slovenských tápání postavíme Fornayové snímek tváří v tvář vzorům. Pak se pitbul Killer mění na mopse, bohužel. (Marigold)

Môj pes Killer
Slovensko / Česko, 2012, 87 minut.
Režie: Mira Fornay
WWW: http://www.imdb.com/title/tt2654428/

(5.5 / 10)

Můj pes Killer

 

 3

Hodnocení

Autor
-
Redakce
-

Další informace