NESPOUTANÝ DJANGO - bijte bílý!

NESPOUTANÝ DJANGO - bijte bílý!

NESPOUTANÝ DJANGO - bijte bílý!

NESPOUTANÝ DJANGO - bijte bílý!

Téma otroctví a rasové segregace si stále více hledá cestu do mainstreamu. Loni na oscarech bodoval „Černobílý svět“, závažně se tvářící operetka o americkém rasismu v 50. letech minulého století, která si téma kontinuálně pletla se sociální pohádkou a divákům předhazovala laciná sousta k pohrdání i dojetí. Letos se bude o zlaté sošky ucházet ambiciózní Spielbergův „Lincoln“, který boj za zrušení otroctví inscenuje jako velké dějinné divadlo, v němž proti sobě stojí jasně definované zlo a neposkvrněné (a neposkvrnitelné) dobro. Nad všemi pokusy uchopit téma možností svobody pro utlačované ale s drzostí sobě vlastní vyčnívá Quentin Tarantino a jeho negr s bouchačkou, který se utrhl z řetězů.

„Django“ je typickým filmem zavalitého amerického provokatéra už jen tím, jak vesele fixluje s žánry. Původně se hovořilo o Tarantinově spaghetti westernu, ten je ale nakonec jen jednou z vrstev. Režisér a scenárista si z něj vypůjčil dílčí prvky a postupy (některé formální postupy, morálně nejednoznačné postavy, epizodickou strukturu vyprávění) a se svéhlavostí sobě vlastní vyprodukoval bezmála tříhodinový pistolnický epos, který přepíná mezi žánrovou vážností i vznešeností a zcela očividně pulpovými elementy, které z „Djanga“ dělají svéráznou postmoderní verzi v 70. letech populárního sub-žánru blaxploitation (akční filmy se silnými emancipovanými černošskými hrdiny, určené primárně černému publiku). Jinými slovy pokud půjdete na film s touhou vidět důslednou poctu westernu, odejdete nejspíše s tasenými kolty hněvu.

Django

Černej frajer se špínou za nehty

Autor k němu přistupuje s nadšeneckou úctou, ale bez zbožné piety. Už jen to, že žánr kdysi patřící neomylně k identitě „dobrého bílého muže s bouchačkou“ (ať už v USA postřílí šílený střelec kolik chce dětí, vždy nějaký ochránce hodnot z NRA zaručeně zacituje kovboje Johna Wayna), zasvěcuje Tarantino černému hrdinovi, bývalému otrokovi, kterého z okovů vysvobodí svérázný německý zubař a lovec odměn Dr. King Schulz a spolu se vydají na krvavou cestu za Djangovou zotročenou ženou. Ústřední tematickou linií Djanga není ani tak pomsta, jak se zpočátku může zdát, ale vývoj hlavní postavy, která se z poníženého služebníka přemění v sebevědomou osobnost vysmívající se rasovým i společenským (občas i žánrovým) stereotypům.

Django neobývá svět s jasně vymezeným dobrem a zlem. Naopak, to, co během své poutě za milovanou ženou pochopí, je, že nelze žít bez toho, aby se člověk ušpinil. Ani tak ušlechtilý čin jako boj za svobodu se neobejde bez špíny - a tahle špína ulpívá a nedá se smýt ušlechtilými frázemi o „nutném zlu“. Tarantino se o to ani nesnaží. Svého hrdinu často staví do pozice, v níž je pro své okolí krutý a odporný, v žádném případě nepřipomíná klišovitého ochránce slabých a bezmocných. Když jedna ze záporných postav označí Djanga za jednoho negra z deseti tisíc, rozhodně nemluví o spasiteli a vyvoleném, ale o člověku, který pochopil, že ve světě lze přežít jedině bez skrupulí a snahy zůstat za každou cenu morálně bezúhonný. Skvělé je i to, jak temnou stranu hrdiny zrcadlí postava černého kolaboranta Stephena (Samuel L. Jackson).

O to víc si pak člověk užije, když Django na konci „povstane“ stylem, který ošuntělá kina na perifériích nutí k potlesku, řevu, pískání a házení pochutin. Snad poprvé máme u Tarantina čest s postavou, která se výrazně vyvíjí, někam směřuje a reflektuje tenkou hranici mezi (provinilou) zábavou a odpudivou brutalitou. Tolik kritizovaný „estét krvavých tapet“ jasně tematizuje pokrytectví, které nám není vlastní jen jako divákům, ale i jako morálním tvorům - slastně si užíváme chvíle, kdy Django kostí neomylnou palbou osazenstvo bavlníkové plantáže, ale scénu, v níž psi cupují otroka, prožíváme jako otřesnou zkušenost. Pohoršujeme se nad tím, když někdo kupčí s otroky, ale to, že Schultz prodává mrtvá těla psanců za hrst dolarů navíc nám přijde fér. A Django sám toto pokrytectví připomíná. Je tedy něčím víc než jen pulpovým frajerem, který postřílí partu hajzlů (zjedná dobro) a odjede vstříc slunce východu.

Django

 
 Zastřel svoje trauma

Tarantino nám podobně jako v „Hanebných panchartech“ nabízí film jako popkulturní herní pole, na němž můžeme čelit dějinným traumatům a přehlíženým předsudkům. Způsob, jakým znevažuje velké mýty bílé nadřazenosti a zároveň klade provokativní otázky po slabosti těch, kteří se před ní sklánějí, je znovu nesmírně zábavný, byť zdaleka ne dotažený (některé věci jsou spíš nadhozené než funkčně zapojené). „Nespoutaný Django“ je dost možná nejotevřenější a nejnekorektnější reflexí otroctví ve filmu a to, že podobnou herezi dobře tráví i „potrefená husa“ amerického publika, je do značné míry zásluhou žánru. Jenže Tarantino toho nezneužívá, neschovává se za alibi „hele, dyk je to jenom jako béčko, ne, tak se bavme“. Dovede zalahodit, ale zároveň být neúprosně upřímný.

Skutečnou slabinou „Nespoutaného Djanga“ jsou tak věci dotýkající se spíše formy a struktury filmu. Epizodické vyprávění není z nejpropracovanějších. Film vlastně začíná dvakrát, stejně tak dvakrát končí a občas se rozpačitě rozhlíží na místě. Nutnost jej na poslední chvíli přestřihat vyvolala jak několik humorných paradoxů (přibývající a ubývající pivo ve sklenici během dialogu), tak chvilkové dojmy, že některým segmentům chybí kontext a visí ve vzduchu. Smrt Tarantinovy dvorní střihačky Sally Menke je prostě citelnou ztrátou. Tempo je značně proměnlivé a nejsoudržněji působí masivní pasáž, v níž Django a Schultz zkouší balamutit žoviálního otrokářského podnikatele Calvina Candieho. V ní totiž vrcholí Tarantinova dlouho pilovaná disciplína: umění dialogu. Pokud kdysi kritici namítali, že to jenom taková cool slovní kopaná, dnes jeho dlouhé nespoutané slovní výměny ohromují skvostnou strukturou, gradací i naprosto unikátním citem pro absurdní gag. Tarantino-scenárista nemá konkurenci (snad jen brilantní verbální přestřelky Martina McDonagha se mu blíží). 

Narozdíl od žánrových klasik westernového eposu jako „Hodný, zlý a ošklivý“ nenabízí „Django“ tak strhující měřítko a vypravěčský řád. Co ale nabízí, je fascinující chemie postav, ze které ční opět zcela uvolněný a do promyšlené podivnosti své postavy ponořený Christopher Waltz a neskonale úlisná krutost „bílého muže s bičem“ Leonarda DiCapria (člověk docela snadno pochopí, že Leo byl nejspíš příliš hnusný i sám sobě). Jamie Foxx sice může vedle dua úchvatně stylizovaných podivínů působit jaksi skromně, ale jeho práce s postavou Djanga je mnohem subtilnější a nabízí hned několik výborných momentů (od heroických gest až po jemnou hru s očima).

O posledním filmu Quentina Tarantina lze samozřejmě vést nekonečné debaty, zda není nespoutaný až příliš, zda oproti předchozím režisérovým počinům nepůsobí stylisticky chudě, zda není někdy až příliš okázalý při nadhazování a nerozvíjení témat. I když na každé výtce je něco pravdy, „Nespoutaný Django“ je bezesporu film, který dovede probudit diváckou rozkoš plnou rozkurážené lásky k rychlým bouchačkám, ale i rozkoš z toho, jak se popkultura dokáže zavrtat hluboko do tkáně zažitých stereotypů a rozstřílet je na cimpr campr.

Django

 81

Marigold

Verdikt

Rozkurážený pistolnický epos, blaxploatace, u které budou říjet periferní kina, a mimochodem jeden z nejradikálnějších pohledů na mainstreamem stále spíše opomíjené období amerických dějin. Moc věcí naráz? Svým způsobem ano.

Hodnocení

Autor
8 / 10
Redakce
8,5 / 10
Čtenáři
8,1 / 10

Další informace

Stopáž: 165 min.

DJANGO UNCHAINED
[USA 2012]

Režie a scénář: Quentin Tarantino
Kamera: Fred Raskin
Hudba: V. A.
Hrají: Jamie Foxx, Christoph Waltz, Leonardo DiCaprio, Kerry Washington, Samuel L. Jackson, Walton Goggins, Dennis Christopher, James Remar, Laura Cayouette, Sammi Rotibi, Don Johnson, Franco Nero, James Russo, Tom Wopat, Don Stroud, Russ Tamblyn, Amber Tamblyn, Bruce Dern, M.C. Gainey, Cooper Huckabee, Doc Duhame, Jonah Hill, Lee Horsley, Zoë Bell, Michael Bowen, Ted Neeley, James Parks, Tom Savini, Jamal Duff, Michael Parks, John Jarratt, Todd Allen, Michael Bacall, Ned Bellamy, Gary Grubbs, Glen Warner, Rex Linn, Lewis Smith, Misty Upham, Robert Carradine, Kimberley Drummond, Kasey James, Quentin Tarantino
a další.

Premiéra ČR / SR: 17. 1. 2013

unchainedmovie.com/

Jiné pohledy

9 / 10
Nie, toto veru nie je Odviate vetrom. Nie je to ani seriál Sever proti Juhu. Zato sú tam momenty, že možno aj strýčko Tom by vo svojej chalúpke bol rád, že je rád.
Tarantino nevykresľuje americký Juh spred občianskej vojny ako takmer idylický kút sveta, kde síce fungovalo otroctvo, ale všetci tak akosi poznali svoje miesto a vedeli s tým žiť rovnako, ako nesamostatné deti s úctou vzhliadajú k prísnym, ale spravodlivým, a možno svojím spôsobom starostlivým rodičom. A ani neburcuje k zamysleniu sa nad barbarskosťou systému, ktorý ešte pred poldruha storočím bol realitou v časti krajiny, samej sebou považovanej za výkladnú skriňu sveta slobody. On len v rámci príbehu farbisto ilustruje jeho praktiky, pri ktorých si tuším ani nemusel vymýšľať. Nie som si celkom istý existenciou zápasov „mandingov“, ale niečo také sa pokojne diať mohlo. Celkom určite sa diali psie konce rôznych nešťastníkov, ktorí sa ani nemuseli volať d’Artagnan.

Zablatený, pištoľnícky a desperádsky Západ a hlavne bizarne aristokratický otrokársky Juh je kulisou pre príbeh niekoľkých zaujímavých ľudských typov, hrdinov i antihrdinov. Je tu bývalý kočovný zubár, v súčasnosti s úspešnou kariérou lovca ľudí. Výrečného nemeckého chlapíka so sklonmi k humanizmu – je napríklad odporcom otroctva - jeho práca baví, so svojím miestom na svete je viac než spokojný a pokiaľ práve nie ste na jeho zozname, čaro jeho osobnosti vás dostane. Jeho samotného nakoniec dostane to, že si dožičí prepych konať viac – menej nezištné dobro a pomôcť raz ani nie tak spoločnosti, ako skôr konkrétnemu človeku. Ale predtým, než aj on vstúpi do radov „our dear departed“, svet ešte jedného monumentálneho šmejda zbaví skôr, než by ste stihli povedať „auf Wiedersehen“. V Parchantoch máte chuť Christophera Waltza ako slizkého esesáka krájať zaživa na kolieska, tu mu ako nájomnému zabijakovi radšej aplaudujete.

Máme tu čierneho otroka. Na začiatku klusá v reťaziach, spútaný s niekoľkými ďalšími nešťastníkmi, a od osudu už v zásade nič špeciálneho nečaká. Dovtedajší životopis má hlboko vpísaný do chrbta a je mu jasné, že ak sa mu podarí utiecť, tak to bude buď sloboda, alebo veľmi nepríjemná smrť. Dr. King Schultz však Djangovi (Jamie Foxx) ponúkne šancu uvedomiť si, ako až veľmi ho otrokári nasrali, že je to viac než osobné a že s tým chce niečo urobiť. A aj urobí, ak z nich vôbec bolo čo pochovať, najvhodnejší epitaf by bol „Odišli s rachotom“.
Ešte je tu Djangova žena, kvôli ktorej sa väčšina toho celého deje. V podstate má neveľký priestor, ale na to, aby každý pochopil, že situáciu komplikuje manželská (!) láska, to stačí. (Medzi nami, plantážnici nemeckého pôvodu boli asi veselé kopy, Broomhilda je po dešifrovaní „Brunhilda s metlou“.)

A máme tu potom záporákov. Nad všetkými tými dozorcami, od klasických plantážových drábov v sedle, s bičom, puškou a fľaškou bourbonu po brblavých vidláckych degenerátov („montérky“ included), medzi ktorými chýba už len duo znásilňovačov z Deliverance, ako titan čnie voľakedy „božský Leo“. Zástupy slečien i paní, roniacich slzy pri Titaniku, ho v zazobanom, uhladenom, frankofilnom a zároveň bezcitnom, zvrátenom plantážnikovi, milovníkovi zápasov čiernych gladiátorov, nadšencovi pre frenológiu a bádateľovi v oblasti antropológie, nájdu len ťažko.

Zabudnite na Samuela L. Jacksona ako suveréna a drsňáka Julesa Winnfielda, ktorý je vám proste sympatický bez ohľadu na povolanie, nakoniec, to, čo robí, robí dobre a vie, kedy je čas odísť zo scény. V Djangovi hrá úlohu natoľko odpornú, že v porovnaní s ním je Glum v Pánovi prsteňov niekto, koho vám dokáže byť ľúto za to, čo z neho Prsteň urobil. (Nehovoriac o tom, že keď si v Hobitovi vlečie uloveného skřeta a hundre si popod nos, viete, že to rozhodne nie je nejaký šašo, ktorého v pohode utlčiete novinami a že radšej bacha na neho.) Jacksonov starý čierny krivý komorník predal svojich vlastných, šliape im na krk snáď viac než otrokári samotní, je to podliak, hajzel, zvrátenec a udavač. A to všetko pre ilúziu pocitu, že patrí k tým, ktorí ho tak či tak majú len za otroka a negra, akurát sa im jeho podlízavosť a chuť robiť špinavosti hodí natoľko, že z miesta fackovacieho panáka postúpil na pozíciu šaša a bonzáka. Je o to odpornejší, že takí ľudia naozaj existujú a stretávate ich. (V slovanských končinách, ak ich je viac pokope, majú tendenciu začať napr. pochodovať.)

Dej? Netreba ho prezrádzať, fakt je, že tak skoro som sa ešte pri žiadnom Quentinovom filme smiať nezačal. Tuším vtedy, keď sa z lesa vynoril voz a Dr. King Schultz začal rečniť. A potom ten zub, zmietajúci sa na pružine nad pojazdnou ordináciou, to bol spoľahlivý spúšťač.
Scéna s Ku-Klux-Klanom, ktorá vám najprv pripadá ako vystrihnutá zo South Parku, ale hlavne Monty Pythons by mali radosť z toho, že si ich tu bravúrne uctili.
Záver, kedy zaznie výstrel a čerstvá dedička plantáže letí za roh horšie než striga v Strakonickom dudákovi.
Jeden z bielych drábov zas zo sveta odíde s poučením, že ak sa niekto rád príliš zaoberá cudzími rozkrokmi, môže ten jeho skončiť rovnako, ako Zedov v Pulp Fiction.
A samozrejme pán režisér. Odjakživa talent na to, ako efektne umrieť vo filme. Tu „dynamit udělá bum“ a jediná bránica neostane v pokoji.

Má to skoro tri hodiny, ale bavil som sa celý čas. Mám rád Tarantinove akcie a mám rád jeho „kecy“. Jedného i druhého som si užil do vôle. Veľká pocta nie len jednému filmovému žánru a kopa prekvapujúcich zvratov. Toto ten chlap proste vie. A preto mu budú odpustené nejaké tie faktické nezrovnalosti. Nemám na mysli čokoládku v kostýme „French maid“, to ber čert, oko rozhodne poteší. Ale dajme tomu, že veci ako napríklad dynamit alebo Ku-Klux-Klan sa stali skutočnosťou až po občianskej vojne. V tomto prípade si však rád poviem – nikto predsa nehlásal, že točí nejakú historickú epopeju.
(Ak ste milovníci zvierat, zaťažení obzvlášť na kone a poburuje vás fakt, že kone ľuďom po väčšinu doby, čo s nimi ľudstvo prichádza do styku, slúžili hlavne ako potrava, a že niekde je to tak dodnes, vôbec na tento film nechoďte. Kone, ktorým sa tu hlavy rozprskli ako zrelé červené melóny, neposlúžili ani ako obed.)
Neviem, čo ten chlap vymyslí nabudúce, nečudoval by som sa ani, ak by sa dal na sci-fi, viem len, že na dátum premiéry budem čakať pomerne netrpezlivo.

Martin Lukáč | 22. ledna 2013

 

8 / 10
Nie je to až taká jazda ako Bastardi, nemá to ani taký štýl ako Pulp Fiction. Ťažisko Nespútaného Djanga je však niekde inde. Oproti spomínaným filmom kladie Tarantino dôraz na svoje pomery úzky okruh hlavných a morálne rozporuplných (ne)hrdinov, ktorých pred zrakmi divákov doslova rozpitváva. Vo väčšine prípadov až do krajností.

Za zmienku stojí aj výborný výber hudby. Kto by to bol povedal, že do niektorých scén sa bude najviac hodiť rap Ricka Rossa alebo RZA z WU-TANG CLAN?

Mimochodom: "The D is silent."
Dudri | 19. ledna 2013