MARILLION - Sounds That Can´t Be Made

MARILLION - Sounds That Can´t Be Made

MARILLION - Sounds That Can´t Be Made

MARILLION - Sounds That Can´t Be Made

Zní to jako klišé, ale MARILLION patří odjakživa do vzácné sorty kapel, za které hovoří výhradně hudba. Byly časy, kdy na ně úspěch hovořil svahilštinou, a přestože je posluchačský svět vnímal spíše jako slepého, jednonohého běžce s mapou v zubech, pokaždé dokázali fungovat dál, skládat a produkovat skvělou hudbu, zkrátka se nadchnout i pro to málo, co jim zbylo.

V této pozici se MARILLION naštěstí již nějaký ten pátek nenacházejí. Nové milénium jakoby stylově otevřelo vrata lepším zítřkům. Mohl za to tehdy především a dnes již legendární marketingový tah, kdy finančně vydojená kapela mohla díky vstřícné peněžní pomoci fanoušků natočit „Anoraknophobii“ a investující fans na oplátku obdrželi desku v luxusním balení, navíc se zlatem uvnitř. Tah, který se osvědčil nad očekávání, neboť spokojeností vrněly obě strany, a zároveň tah, jenž s odstupem času zřejmě zachránil existenci kapely.

Jako sůl, tatínku

Od doby, kdy jsem s MARILLION přišel poprvé do styku, tvrdím, že jde o těžce nedoceněné těleso. Samozřejmě, tvorba osmdesátých let je houfně zmiňována při každé běžné debatě progrockerů, na Hoggyho zásluhy se ovšem trestuhodně zapomíná. Co není dáno kvantitou, je naštěstí vyváženo kvalitou. Ve světě totiž vznikla tlupa nadšenců, jenž se neustále utěšeně rozrůstá a pojímá v sobě tvrdé jádro, pro něž je samozřejmostí podpořit kapelu za jakékoliv situace. Není tedy ojedinělým jevem, když v Praze budete stát vedle irského fanouška, který dal výpověď z práce, jen aby mohl stihnout své oblíbence na všech zastávkách turné.

Vydání „Anoraknophobie“ znamenalo nejenom vzrůst popularity, ale také návrat lehkosti, prostorovosti a ucelenosti do projevu kapely. Ta jakoby znovu nasála sebevědomí, jež nahlodalo kontroverzně přijaté album „Radiation“. Dávné koketování s elektronikou a celkově cizí přístup ke komponování s odstupem času připomíná situaci, kdy tenista zpoza čáry sleduje míček, jak se jemně otírá o síť, padá těsně za ní a vytváří tak pověstné „prasátko“.

Bio tady, bio tam, všude kam se podívám

Zmíněné atributy již dávno stihly v půdě pevně zakořenit a již žádný bezohledný okopávač je nemíní nabroušenou motykou přetnout. Již žádné experimenty s technikou, jež MARILLION nesluší. Ať nadosmrti pravidelně vyrůstají výhonky, nesoucí jen krásné, šťavnaté plody. A že se jich letos zase urodilo!

Osm položek stačí nové desce MARILLION, aby byla kompletně zaplněna. Dlouholetého fanouška nadstandardní stopáž nepřekvapí, ostatně mnohokrát jedno CD k vyjádření všech myšlenek nestačilo, takže v tomto případě nejde o nic výjimečného. To výjimečné se totiž většinou ukrývá uvnitř a i v tomto případě bude příznivec MARILLION jen těžko zklamán. Lebedit si budou jak milovníci kratších, vzdušných hitovek (titulní „Sound Can´t Be Made“, úchvatná „Power“), tak i milovníci dlouhých, opulentních kompozicí, již nedají dopustit na komplexnost „Ocean Clouds“. Na „Sounds That Can´t Be Made“ je tak čekají hned tři epické skladby, z nichž hned úvodní „Gaza“, sugestivní reportáž z Palestiny přímo od palestinských dětí, bude pro mnohé předčasným vrcholem alba. V mých uších ji převyšuje nikam nespěchající baladická „Montreal“ a ještě jedna kratší píseň, ke které se zanedlouho dostaneme.

Znáte-li hudbu MARILLION v „hogarthovském“ podání, jen těžko vás něco zaskočí. Snad jen nezvykle více prostoru dostaly klávesy mistra Kellyho, jež příkladně přiložily ruce k Rotheryho šestistrunné mravenčí práci a společně tak vytvořili ještě melancholičtější náladu než obvykle. O tom, jak soudržně zní kapela a jak tradičně kašle na instrumentální dovádění, je zbytečné se hlouběji rozepisovat, stejně tak jako o důležitosti a preciznosti projevu Stevea Hogartha, jehož specificky zabarvený vokál se již dávno stal poznávacím znamením kapely. Emoční náboj jeho zpěvu je ostatně i na novince doslova hmatatelný.

Z jednoduchosti síla sálá

V čem tedy spočívá mistrovství „hogarthovských“ MARILLION? V dynamice projevu a schopnosti fantasticky vygradovat skladbu tak, že se zásluhou zasloužilých anglických matadorů v jediném okamžiku ocitnete ve stratosféře. Nelze nalézt vhodnějšího příkladu než u zmíněné „Power“, která ve slokách nejprve ukolébá (a na startovní čáře trochu upomene KATATONII), aby refrénem v narvaném lokálu převrátila všechny stoly a žárem vycházejícím z Hogarthových úst zapálila ubrusy. Jednoduše vystavěná skladba, avšak natolik funkční a účinná, že už jen pro tuto sílu je povinností si novou řadovku opatřit.

Přes všechna slova chvály se „Sounds That Can´t Be Made“ nejspíš nestane nejlepší deskou skupiny se Stevem u mikrofonu, a to zejména zásluhou laciné balady „Pour My Love“, pár utahaných míst a laťky, která od roku 1994 zůstala nepokořena. Album zaručeně nemá ambice rozbořit žebříčky hitparády, změnit hudební svět, ba ani uchlácholit rejpaly něčím neslyšeným, přesto nebývale potěší. Pokud vám ke štěstí postačí zvukový záznam z jiného světa, kde usměvavá pětice produkuje obří porci upřímné muziky, jež dělá radost v každém svém detailu a uchu zkrátka lahodí, budete stejně jako já velmi spokojeni.

 17

Hooya

Verdikt

Uvolněná, zasněná, emocemi přervaná hudba od chlápků, jejichž nosy nejsou měkké. Zkrátka noví MARILLION.

Hodnocení

Autor
8 / 10
Redakce
-
Čtenáři
9,3 / 10

Další informace

Stopáž: 74:15

Produkce: MARILLION + Mike Hunter
Studio: The Racket Clubu (Buckinghamshire) a Real World Studios

www.marillion.com

Sestava

Skladby

  1. Gaza
  2. Sounds That Can't Be Made
  3. Pour My Love
  4. Power
  5. Montreal
  6. Invisible Ink
  7. Lucky Man
  8. The Sky Above The Rain

Diskografie

Fuck Everyone And Run (F.E.A.R.) (2016)
Sounds That Can't Be Made (2012)
Less Is More (2009)
Happiness Is The Road (2008)
Somewhere Else (2007)
Marbles (2004)
Anoraknophobia (2001)
marillion.com (1999)
Radiation (1998)
This Strange Engine (1997)
Afraid Of Sunlight (1995)
Brave (1994)
Holidays In Eden (1991)
Season's End (1989)
Clutching At Straws (1987)
Misplaced Childhood (1985)
Fugazi (1984)
Script For A Jester's Tear (1983)