Jak moc těžké je začínat již potřetí (téměř) od nuly, co myslíte? Lehčí, protože už víte jak na to? Těžší, protože sílu a entuziasmus není kde brát? Nejlépe by nám asi mohl odpovědět muž nadmíru povolaný, kytarista Axel Julius, takto hlavní tvůrčí mozek německých zasloužilců SCANNER, jediný zbyvší ze starých dobrých časů. Ano, ač je to pro mnohé k nevíře, již potřetí stojí hrdě se svým „Skenerem“ na startovní čáře arény „Hudba“, očekávajíc fanouškovské znamení palce, pokyn ruky který rozhodne o jeho dalším bytí či nebytí. Zasypat zlatem nebo chlévskou mrvou a zbytky zapáchající zeleniny? To je oč tu běží.
Tak tedy třetí návrat. Skutečně není mnoho podobných vytrvalců mezi hudebníky; přitom začátky skupiny vypadaly pohledem zvenčí tak růžově. Po excelentním debutu "Hypertrace" z devětaosmdesátého, který navázal na to nejlepší z helloweenské školy, přidal spoustu vlastního názoru na věc a něco vesmíru v textové složce, přispěchali hned následující rok s ještě povedenějším zásekem "Terminal Earth". Tvrdost vytlačila prvoplánovité kvapíky a nemalou zásluhu na razanci i kvalitě měl nový zpěvák S.L.Coe. Jenomže jeho angažmá mělo vždy i stinné stránky (jak by vám jistě potvrdili kolegové z ANGEL DUST) a „Egovětšínežhubaatojecoříct“ poslal svým chováním primadony k ledu celou dosavadní snahu. Celých šest let trvala reinkarnace. Za mikrofon se postavil Leszek "Haridon Lee" Szpigiel, který ovšem, byť rozhodně kvalitní shooter, výšin svých předchůdců nedosahoval. Po nemastném albu "Mental Reservation" to nejmarkantněji ukázala čtyřka "Ball Of The Damned", protože první song zvěčnila hostující siréna Ralfa Scheeperse a milý Haridon, ať se po zbytek disku snažil zuby nehty, mnoho šancí zaujmout neměl. Další období ticha bylo prolomeno až nyní prostřednictvím "Scantropolis".
Skalní fanoušky čeká spousta překvapení. Tím příjemným je bezesporu přítomnost zpěvačky Lisy Croft. Myslím teď přítomnost fyzickou (ovšem pozor, i když na Němku vypadá slušně, žádnou Laru nečekejte!), protože po stránce pěvecké to až taková sláva není. K tomu se ale ještě dostaneme. Kdo očekával rozvíjení formulek z minula, čili klasicky střižený power metal, bude zřejmě zklamán. Najdou se sice podobné momenty, například hodně povedená, řízná "Sister Mary", ovšem tvoří spíše výjimku. Rozháranost - to je výstižné slovo k obsahu "Scantropolis". Jakoby ani sama skupina vlastně nevěděla, co chce hrát. Na jednu stranu již zmiňované záchvěvy šťastných včerejšků ("Hallowed Be My Name"), vkusná popina ("Till The Ferryman Dies", "Turn Of The Tide", "Always Alien"), na druhou stranu pokusy o soudobý německý rock prezentovaný GUANO APES či DIE HAPPY. A jsme zpátky u zpěvu. Lisa se sice snaží tlačit na pilu ve výrazu ("Flight Of The Eagle"), jenže její hlas stačí tak akorát na klasické zpívání, byť ani tady není z nejpřesvědčivějších, každopádně do „snowboardové“ Sandry nebo naší Marty Jandové má hodné daleko. Ani celkový zvuk mnoho nezachrání. Není špatný, bohužel je znát domácí studio, čili vyznívá ploše, kytary nemají potřebný drive a vše válcující klávesy svádí k asociacím na téma NIGHTWISH. Připočtěme naprosto otřesný pokus o „ženský RAMMSTEIN“ nazvaný "Engel Brechts" a je vymalováno.
Přes všechno negativní ovšem nutno Axelovi připočíst k dobru velkou výdrž a odhodlání. Možná se tentokráte pouze dílko nezdařilo na sto procent, možná nás příště překvapí žánrově vykrystalizovanou a především uvěřitelnější nahrávkou. Kdo ví? „Ti kdo jdou na smrt, tě zdraví, Julie!“, pomožme si drobnou parafrází, protože případný čtvrtý návrat zavání tak trošku sci-fi, ať už máte palec pro německého gladiátora s družinou kdekoliv.
