Když jsem se dozvěděl, že letošní Never Say Die Tour budou headlinovat WE CAME AS ROMANS, zavrtěl jsem nevěřícně hlavou a pomyslel jsem si, že tato scéna začíná být v pořádném srabu. To, jak vypadal celý večer, mě ale překvapilo mnohem více.
Oproti Abatonu, který krom minulého roku v minulosti hostil všechny zastávky Never Say Die tour, se nacházíme v mnohem menším Futuru. Další změnou, kterou nelze přehlédnout, je opravdu vysoké procento dívek. Většinou vyfintěných fanynek „emo kids“ stylu s nažehlenou patkou ve věkovém rozmezí od čtrtnácti do sedmnácti let, kterým s garderobou pomáhá magazín Bravo. Hoši jsou na tom velmi podobně. Na toaletách se tlačí u zrcadel, rovnají si kšilty, češou si patičky a stříkají na sebe značkové voňavky.
První řady před pódiem okupují hlavně velmi mladé slečny a před nimi již hopsají kluci z THE BROWNING. Jejich naprosto průměrný deathcore je podmáznutý silnou dávkou diskotékové produkce jako vystřižené z devadesátkového euro danceflooru. Kapela oděna stejnokrojně do černých mikin bez rukávů působí ještě trochu úsměvněji, než jejich prostoduché videoklipy a ani velké nasazení nedokázalo zamaskovat, že hudba je jedna velká nuda bez výraznějších nápadů.
Následující AT THE SKYLINES nejsou téměř o hraní na nástroje. Klukům by úplně stačilo molo, na kterém by mohli hromadně pózovat a machrovat před holkami. Veškeré tyto boybandy by si měly vymyslet jinou škatulku, neboť „post-hardcore“ v tomto balení musí hrubě urážet každého, kdo někdy byl na hardcorovém koncertě. Pominu-li nepřesvědčivě zahrané základní záležitosti, tak mi celé vystoupení přišlo prostě lehce slizké. Slečny protagonistům ošmatávaly lýtka, stehna, zadky i předky a já si připadal jako na nějakém kříženci koncertu popového boybandu a zvhrlém pánském striptýzu, ve kterém všichni zůstávají oblečeni.
OBEY THE BRAVE, "to je přece ta nová kapela týpka z DESPISED ICON", jsem zaslechl v kuloárech Futura. Ačkoliv siláckou prezentaci Alexe Eriana příliš nemusím, zaplaťpánbůh tento večer alespoň za něho. Klipy plné hiphopových póz, pitbullů a šermování rukou mi moc nevoní, ale živě jejich přímočarý metalcore říznutý punkem celkem fungoval.
Melodicky hrané kytary odkazující na starý hardcore a do toho velká dávka fousatého testosteronu. Oproti DESPISED ICON si Alex pohoršil o několik tříd, ale dnes jsou na tomto místě za hvězdy. Alex celé vystoupení táhne na svoji osobu, mohutně podporuje stagediving, a tak je celkem veselo. Nejvíce ovací u youtubové generace zaznamenaly klipovky „Get Real“ a „Live and Learn“.
S nastupujícími FOR THE FALLEN DREAMS se mění i publikum. Mladíky s kšiltovkami CARNIFEX nahrazují slečny, které jsou připraveny zažít svůj první utajený orgasmus. Prvního stagedivera, který vyleze na scénu, na stříbro odbarvený zpěvák Dylan Richter trochu vyjukaně gestem posílá ihned zpět mezi publikum a poplatně tomu bezzubě a neškodně vyznívá i celý set snažící se o melodickou verzi metalcorového mainstreamu. Přijde mi, že ta samá cílová skupina by ještě před dvaceti lety chodila na TAKE THAT slintat nad romantickým zjevem Marka Owena. Ve zvuku se výrazně ztrácí vokál, což je vlastně možná i dobře.
Na STICK YOUR GUNS čekám jako na vysvobození. Melodický hardcore nepatří mezi mé nejoblíbenější styly, ale dnes tato kapela pro mne byla černým koněm celého turné. A musím říci, že oprávněně. Opět probíhá výměna publika. Slečny hned při první skladbě prchají z prvních řad se slovy „jé fuj voni ti blbci zase skákají“, adresovanými stagediverům. Koncert startuje flanelový medvěd Jesse Barnett nenadálým hopsnutím mezi sedmou a osmou řadu a od té chvíle lítá vše, co může.
Nad sladkými vůněmi parfémů Chanel začíná vítězit poctivě vymoshovaý pot. Tato esence hardcorové poctivosti na mne působila jako živá voda. Najednou přestalo být důležité mít správně naondulovaný účes. Celková atmosféra v sále se změnila. Frajerské manýry na scéně vytlačila chuť užít si to s kapelou. Žádné my a oni. Všichni společně. STICK YOUR GUNS jsou kapelou, která dokáže napsat v rámci hardcorového žánru silné písničky, aniž by působily lacině. Melodické refrény se tu zaryjí i méně náročným posluchačům a přitom nepůsobí hloupě. Při „We Still Believe“ mě málem vyhrkli slzy.
Nekecám ale s nástupem BLESS THE FALL jsem pravdu zase začal nasávat vůně sprchových gelů a parfémů. Před jejich setem zní sálem k radosti většiny přítomných diskotékový hit „Gangnam Style“. Kapelu jsem nikdy naživo neslyšel, ale dostal jsem echo, že jejich živáky jsou hodně profi. A nástup byl opravdu famózní. Zpěvák Beau Bokan se po při první písničce vydal po hlavách přítomných doprostřed sálu, kde vyšplhal na strop a část odzpíval vzhůru nohama zavěšený na konstrukci, jež drží světla a aparát.
V průběhu jsem si opět nebyl jist, jestli jsem na hardcorovém koncertě nebo na hromadné ošmatávačce všeho od pasu dolů co slečny nalezly a na co dosáhly u členů BLESS THE FALL, při které si největší pozornost jednoznačně užíval kytarista Elliott Gruenberg. Zvuk byl ovšem strašný. Chodil jsem po celém sále a snažil se nalézt místo, kde bych rozuměl tomu co se vlastně na pódiu odehrává. Bohužel bez výsledků a tak vlastně ani dost dobře nedokáži identifikovat, co se (hudebně) na scéně dělo.
Dnešní headlineři jsou pro mne záhadou, která je vlastně symbolická pro obsazení celého Never Say Die Tour 2012. Sedm let fungování, dvě podprůměrná alba, které ke dnu tahají katastrofální melodické vokály od někoho, kdo je v této kapele kvůli zjevu a nikoliv kvůli zpěvu. Jediným logickým vysvětlením celého konceptu je blízké turné kapel PARKWAY DRIVE a EMMURE, se kterým se letošní ročník nechtěl křížit v cílové skupině.
Set WE CAME AS ROMANS mě však bavil více než jejich
poslední deska. Byla celkem hlína sledovat Kyla Pavona, kterého několikrát slečny z prvních řad strhly hlavou dolů a snažily se mu jazykem prozkoumat mandle. Hezounek pak před nimi prchal na druhou stranu pódia, kde a něj čekaly další nenasytné teenagerky. Zkrátka ten pravý nefalšovaný new school post-hardcore.
Foto: xMartinezz Photographyx
