S jistou dávkou nostalgie se v myšlenkách vracím k jaru 2007. Byla to doba, kdy krom zeleně a obligátních jarních rostlinek začala kvést i má alergie k všudypřítomným a značně marným kapelám melodicko-metalového směru. V hromadě nepotřebného plevelu jsem ovšem narazil i na květinu, která se pro mne stala společnicí toho ročního období a zároveň pádným důkazem, že nezáleží na tom, jaký žánr interpret hraje, ale především jak!
A právě způsob, jakým KAMELOT svůj foch ovládali, mne dokonale přesvědčil o jejich přednostech a sebevědomě mi přeházel žebříček důležitosti podobně koncipovaných kapel. Mystická atmosféra, kompoziční přístup, kde se všudypřítomně proplétaly silné a neotřelé melodie, vyšperkované propracovanými aranžemi a především Royovým magickým hlasem, to v konečném zúčtování bylo něco, o čem snad nesnili ani ti největší „hevíkoví“ skeptici.
Jenže v tu dobu, kdy jsem v euforickém rozpoložení glorifikoval (což ani čas nijak nezměnil) grandiózní trojlístek „Karma“, „Epica“ a „The Black Halo“, přišla na svět „Ghost Opera“ a přinesla s sebou otázku „Jak dál?“ Poprvé se totiž k materiálu přikradla bestie, s níž se dřív nebo později setkávají všechny kapely, které se ocitnou na vrcholu žánru. Dobrý pocit ničící matka rutina. Neklid v duši prohloubil ještě více vyvařený následovník „Poetry For The Poisoned“, jehož nespasila ani plejáda zvučných jmen (Jon Oliva, Gus G., Björn „Speed“ Strid, Simone Simons a další). Než přejdeme k současnosti, dodejme snad jen, že krizi v řadách KAMELOT korunoval odchod jejich poznávacího znamení, fenomenálního pěvce Roye Khana, jehož zprvu na koncertních pódiích nahradil Fabio Lione z RHAPSODY OF FIRE, aby poté i on vyklidil pozici pro nově příchozího Tommyho Karevika.
Ačkoliv má tento novic za sebou tři angažmá ve švédských progmetalových uskupení (VINDICTIV, SEVENTH WONDER, FIRECRACKER), pátrali byste po jeho minulosti spíše v některém povedeném KAMELOT revivalu. Disponuje totiž velmi podobnou barvou hlasu jako jeho předchůdce a i technika jím prezentovaná vám též bude přinejmenším velmi povědomá. Jedná se tedy o jasnou sázku na jistotu, a to jak pro kapelu, tak pro konzervativní fanoušky, kteří se v živých vstupech spokojí s věrnou interpretací starých, osvědčených skladeb. Těžko říct, jestli je úplně špatně, že se kapelník Thomas Youngblood zalekl možnosti pozměnit tvář kapely, jisté však je, že tak neučinil ani v hudební struktuře nového alba „Silverthorn“.
Přitom poslední desky jasně hladoví po špetce soli, po neotřelém a vzrušujícím kompozičním přístupu, jenž je u KAMELOT již pár let minulostí. Ať už se novinka poslouchá jakkoliv příjemně, ani zde se Thomasovi nepodařil vyřešit rébus, jímž by seřídil zmagnetizovanou buzolu, naznačil tak cestu z bludiště a triumfálně svou kapelu vyvedl zpět do časů, kdy poslech jejích opusů byl skutečným zážitkem.
Smíříme-li se tedy s tím, že kluci elixír excelentních nápadů spotřebovali v první polovině minulé dekády, vyjde nám „Silverthorn“ jako solidní a dobře poslouchatelná metalová deska, jež překvapivě neskýtá tolik hluchých míst, jako předchozí dvě fošny. Je konstruována v šlapavém středním tempu, takže se fanoušci speedových kvapíků krom pár výjimek („Sacrimony (Angel Of Afterlife)“ a „Solitaire“) opět nedočkají kýžené satisfakce, a podobně přijdou na buben i příznivci tíživě temné, až přímo zlověstné atmosféry, tolik prostoupené minulou řadovkou. Novinka je i přes tradiční absenci veselých popěvků přece jenom méně posmutnělá a sází spíše na chytlavost (vydařený střed alba „My Confession“, „Silverthorn“ a „Falling Like The Fahrenheit“), což kvituji s povděkem, jakkoliv je úspěch oproti hvězdné minulosti jen poloviční a opravdový návykový trhák typu „Forever“, „Edge Of Paradise“ nebo „March Of Mephisto“ v nedohlednu.
Pozitivní však je, že i přes občasnou křečovitost postupů umí kapela stále elegantně vybruslit z kýčovitých pasáží a nepustit je za hranu (ne)vkusu. Například poněkud prvoplánový „therionský“ chorál ve „Veritas“ přetne skvělý refrén a v titulní „Silverthorn“ po „nightwisho-dětskému“ sboru zase přebere štafetu zboostrovaná kytara, takže než vás podobné oko na punčoše začne iritovat, je zase dobře.
Nejlépe je u biblické suity „Prodigal Son“, upečené ze tří částí, potvrzující především staré známé stanovisko, že i v těchto nepříznivých časech zůstávají rozmáchlejší kousky jednou z největších devíz KAMELOT. Horší je to s baladou „Song For Jolee“, která nepatří mezi top kousky tohoto střihu a z vlažného dojmu ji nevytáhne ani vzpomínaný Khanův klon.
Jinak se nic zásadního nemění a KAMELOT jsou nadále rozpoznatelní z každé noty. Kytarové výpady, jak bývá zvykem, doprovází podpůrné smyčcové a klávesové hradby, a byť nepůsobí rušivě, dokázal bych si zde představit kousavější zvuk kytar. Avšak to jsou jen drobnosti. Důležitější je, že tito Američané stále patří ve svém ranku mezi to lepší, a že se jim navzdory všem patáliím, jež natáčení předcházely, podařilo vyrukovat s důstojným albem, které se sice těžko dostane na piedestal studiové tvorby těchto borců, ale ostudu jim zaručeně netrhne.
