MOONSPELL - Alpha Noir / Omega White

MOONSPELL - Alpha Noir / Omega White

MOONSPELL - Alpha Noir / Omega White

MOONSPELL - Alpha Noir / Omega White

Stvořitelům kouzelného měsíčního svitu začala v posledních letech pořádně hořet koudel pod zadkem. Ať už třebas hovoříme o padáku od bývalého vydavatele, či problematickém jednání s promotéry koncertů, které vrcholilo několika zrušenými vystoupeními, nebo o tom nejpodstatnějším – nepřílišnou kvalitou posledních alb. Avizovaná krize MOONSPELL zkrátka s portugalskou legendou temně romantického gothic metalu pořádně lomcovala, což mimo jiné potvrzuje i nezvykle vleklá doba vydání nového alba. Překrásná obálka, opět nakreslena řeckým umělcem všeho druhu Sethem (SEPTICFLESH), nakonec uhranula chlapíky z Napalm Records, čímž byl náročný porod, nejdelší v kariéře kapely, definitivně a úspěšně ukončen. Jako satisfakci za věrnost v těžkých časech se fanoušci mohou těšit hned na dvojitou dávku, pokud svou sbírku obohatí luxusní limitovanou edicí.

Prvním a hlavním diskem „Alpha Noir“ ukazují MOONSPELL svou ryze brutální tvář neznající slitování, která kapelu 6 let zpět vinou desky „Memorial“ nešťastně ztrapnila. Pamatuji, jak jsem učiněnému kroku nerozuměl tehdy a přiznám se, že i teď s velkým odstupem času máme do vzájemné tykačky pořádně daleko. Přestože má „Alpha Noir“ nejvíce styčných bodů právě s tímto kontroverzním počinem, a částečně i s minulým, též nemastným a neslaným „Night Eternal“, zdaleka nevyznívá tak bezradně a jistou míru zábavnosti jí upřít nelze. Navíc působí mnohem sevřenějším a zemitějším dojmem, za což je slušností poděkovat oběma sekerníkům, kteří odvedli velmi solidní práci a vytlačili tak všudypřítomné a již notně otravné klávesy do druhé vlny.

Snaha vytvořit charakteristicky temnou, či chcete-li impozantně děsivou atmosféru se sice vydařila tak napůl, ale pokud přistoupíte na očividnou pozérskou hru, případně necháte-li na sebe působit několik chytlavých popěvků, můžete se příjemně bavit. Mezi nejzábavnější položky patří klipem podpořená „Lickanthrope“ (především Riberiem odsekaná pasáž: „Little Red, Riding Hood, Godspeed, Prostitute!“ zaručeně utkví), návykovým riffem poháněná titulní „Alpha Noir“ nebo nejlépe stadionová „Opera Carne“ s výraznou ústřední melodií, přitažlivě podbarvující Fernandem deklamovaný refrén. Nedá se ale říci, že by výše uvedené skladby nějak výrazně čněly nad zbytkem. Naopak, sbírka písní působí vyrovnaně a i díky příznivé stopáži plynule odsýpá. Z kompaktnosti mírně nadprůměrně znějícího materiálu však bohužel vyplývá, že se na plochu 40 minut nepodařilo vměstnat skutečný trhák typu „Opium“, který by bičoval k častějším schůzkám. Podobně zamrzí i ignorace jakéhokoliv svěžího a neočekaného momentu, jakým svého času byl dechvyrážející duet „Scorpion Flower“ s Anneke van Giersbergen, který by to nekompromisní a postupně i unavující metalové burácení rozvířil. Poslední pochybnosti směřují k božskému Fernandovi, jehož neustálé growlení postupem času značne utupí a materiál tak sune k ještě většímu stereotypu. 6,3/10

Snad i proto MOONSPELL k limitované edici přiložili disk druhý s názvem „Omega White“, mající tendence zaujmout posluchače, kteří rádi MOONSPELL v měkčí, odlehčenější podobě. Fernando, zde prezentující pestřejší formy svého hrdla, sice avizoval návrat k milníku „Irreligous“, jeho přirovnání však neshledávám přesným. Více bych většinu materiálu bonusového kotoučku nasměroval k nedoceněnému albu „Darkness And Hope“, které částečně vzhlíželo k tvrdšímu období, avšak nitro mělo stále křehké a hříšné. A ejhle! Ono to tam je! „Omegawhite“ ještě nenaznačuje stoupající tendenci, ale typicky moonspellově gradující hitovka „White Skies“, podpořena ženským elementem, již chytne pořádně za pačesy. „Fireseason“ společně s následující „New Tears Eve“ jsou očividně skladby, které zůstaly v šuplíku od roku 1998 a ukazují MOONSPELL v depešáckém kabátku, který Portugalcům padne jako ulitý. A přestože jsem jeden z mála, kdo „Sin/Pecado“ nepřiznává prvenství v žebříčku alb portugalské legendy (díky subjektivní kolísavosti materiálu), tak tyto jsou esencí toho, v jakém světle bych kapelu momentálně viděl nejradši. 7,7/10

Jenže tahle smečka hladových vlků to vidí jinak a pokud si mám tipnout, co bude znít na letošním Brutal Assaultu, tak mi sám název festivalu určí odpověď. Přesto všechno jsem dospěl k závěru, že ani první disk „Alpha Noir“ neudělal kapele ostudu. A to je, při uvážení v jakém rozpoložení se v posledních letech nacházela, bezesporu zpráva pozitivní.

 23

Hooya

Verdikt

Portugalcům se podařilo vyrukovat se solidním (dvoj)albem, ukazujícím dva odlišné světy, ve kterých jsou schopni operovat. Jeden ortodoxně metalový, druhý odlehčeně rockový. Oba mají něco do sebe a výsledek mírně napravuje pošramocenou pověst z posledních let. Ovšem na nějaké glorifikování to stále nestačí.

Hodnocení

Autor
7 / 10
Redakce
-
Čtenáři
7,9 / 10

Další informace

Stopáž: 78:44

Produkce: Tue Madsen

moonspell.com/

Sestava

Skladby

  1. Axis Mundi
  2. Lickanthrope
  3. Versus
  4. Alpha Noir
  5. Em Nome Do Medo
  6. Opera Carne
  7. Love Is Blasphemy
  8. Grandstand
  9. Sine Missione
  10. Whiteomega
  11. White Skies
  12. Fireseason
  13. New Tears Eve
  14. Herodisiac
  15. Incantatrix
  16. Sacrificial
  17. A Greater Darkness

Diskografie

Extinct (2015)
Alpha Noir / Omega White (2012)
Lusitanian Metal (2008)
Night Eternal (2008)
Under Satanae (2007)
Memorial (2006)
Antidote (2003)
Darkness and Hope (2001)
Buterfly Effect (1999)
Sin/Pecado (1998)
Second Skin (EP) (1997)
Opium (singl) (1996)
Irreligious (1996)
Wolfheart (1995)
Under The Moonspell (mini CD) (1994)
Goat On Fire (vinyl single) (1993)
Anno Satanae (demo) (1992)
Serpent Angel (demo) (1992)