ARCH / MATHEOS - Sympathetic Resonance

ARCH / MATHEOS - Sympathetic Resonance

ARCH / MATHEOS - Sympathetic Resonance

ARCH / MATHEOS - Sympathetic Resonance

„Tak nám FATES WARNING konečně vydali novou desku“, uvítal mě těmito slovy můj bratranec Honza, snad jediný fanoušek progresivní muziky z mého okolí, popíjející nezvykle čepovanou malinovku místo obligátní desítky, a poposunul mi židli. Překvapen jeho zprávou a studem opařený svou neinformovaností jsem zasedl naproti jeho pupkaté postavě a začal naslouchat jeho prvním dojmům. Pokud tyto řádky bude číst, snad se nebude zlobit, když ocituji pár jeho postřehů. „Je to v pohodě, „fejti“ jako vyšití, lepší než ti noví „drými“, co se ti tak líbili, jen ten Rayův hlas šel komplet za ty roky do kopru. Taky nechápu, proč za ta léta, co nazpíval „FWX“, nic nenazpíval“.

I přes mírně pobavený úsměv jsem si nedovolil přerušovat jeho zajímavý rozbor a škodolibě mu tím brát iluze o Rayove neaktivitě, přičemž jsem si tajně v myšlenkách začal nostalgicky listovat v jisté knize pana Lady. Poslední výtvor REDEMPTION totiž ani v nejmenším nenaznačil, že by s Rayovým hlasem bylo cokoliv v nepořádku. Po prohlášení, že „naštěstí Mike Zonder bubnuje stále jako Bůh“, jsem konečně pochopil, že tentokrát ani té malinovce (dávající nepatrnou naději, že po dlouhé době bude s Honzou zase rozumná řeč) se nedá věřit, opustil jsem stůl a zamířil rovnou cestou k domovu, abych si ujasnil, jak to s těmi novými FATES WARNING vlastně je.

Kupodivu Honza nebyl tak mimo, jak se mi jevil v místní putyce, neboť jím popisovanou desku skutečně nahrála nynější sestava FATES WARNING. Nutno dodat, že nekompletní. Honzova kritika Alderova slábnoucího hlasu byla samozřejmě neoprávněná, jen si, chudák, nestačil zjistit, že celou placku nazpíval Alderův předchůdce John Arch, jehož přínos budiž zvěčněn i v názvu projektu. Holt, stane se i střízlivému. Jim Matheos využil kamarádským závazků z minulosti, a když mu jeho materiál Ray odmítl nazpívat, nelenil a navštívil starého známého Johna, kterému necelou dekádu zpět pomohl nastartovat sólovou kariéru (moc daleko se s ní za ta léta nedostal, ale budiž) a ten se jeho nabídky, bohužel, chopil.

Obdivovatelé „Awaken The Guardian“ a Johnova hlasového fondu se již teď sklánějí pro kameny a krom fyzického útoku také na jazyku převalují ostré výrazy. Ale co naplat, Johnovu hlasovou ekvilibristiku, připomínající vytí poraněného vlka na měsíc a kdysi degradující éru FATES WARNING před Rayem, chválit nelze. Ponecháme stranou obligátní tvrzení o tom, že hudba, kterou prezentuje maestro Jim Matheos, za těch 25 let někam dokráčela, a raději místo toho připomeneme, že Johnův příběh o tom, jak o koule přišel, dávno koule postrádá. Jeho osmdesátkový projev v hudbě, inklinující k současné podobě instrumentálně nabušeného prog metalu, postrádá jakýkoliv smysl a působí dojmem značně iritujícím. Sportovně však přiznávám, že i ta nejbolestnější falzetová místa se dají po velkém množství útrpných poslechů strávit, jenže to s kvalitou jeho přednesu nemá zhola nic společného.

Takže povídání o jediné slabině jinak prvotřídně udělané progmetalové desky máme úspěšně za sebou a pojďme si rychle posvítit na stránku hudební, neboť Jim, jehož příjmení tvoří v názvu projektu druhou polovinu, je evidentně při chuti a nápadů se mu za dlouhé roky nastřádalo požehnaně. Z jeho fantastické kytarové práce zase dýchá ta pravá uvolněnost a radost, ze které lze snadno vycítit, jak rád po dlouhé době tancuje na domorodém parketu. Hlad po hudbě FATES WARNING zkrátka není jen výsadou fans a slyšet to lze rovnou v úvodní jedenáctiminutové startovačce „Neurotically Wired“, kde se vystřídá hned několik nálad a temp.

Přes desetiminutovou hranici se dostaneme dokonce třikrát. Ostatně, ani není divu. Jim rozhodně disponuje prostředky k zaplnění uvedené plochy a sype proto z rukávu s hladkou samozřejmostí jednu povedenou kytarovou linku za druhou (a to netřeba důkladně rozebírat jeho dar v tvorbě potemnělých riffů, které jsme si jako posluchači zamilovali již v časech „A Pleasant Shade Of Gray“). V dlouhých plochách je ovšem dostatek prostoru i pro několik chytře umístěných akustických pasáží. Těžko pak najít lepší vizitku než v instrumentálně vyšperkované čtvrthodinové „Stained Glass Sky“, která po brutálním nástupu vykvete v kompoziční sedmikrásku, korunovanou famózním refrénem, v němž to pro jednou sluší i Johnovi. Milovníci kratších a údernějších záseků pro změnu uvítají druhou „Midnight Serenade“, dokonale plnící funkci zaručené hitovky. Inteligentní stadionová záležitost s opět vkusně vystavěným refrénem, který by s Rayovým hlasovým charismatem působil nadpozemsky. O závěrečné rozněžněné „Incense And Myrrh“ darmo mluvit.

„Sympathetic Resonance“ je zkrátka a dobře progresivní pochutinou, navíc obalenou ve výtečném zvuku a s garancí mistrovských instrumentálních výkonů. Dokonce si troufám tvrdit, že i fanoušci Marka Zondera budou nadšeni, neb jeho následovník Bobby Jarzombek se zhostil své úlohy s rutinou starého mazáka. A pakliže jste zbožňovali Mikovu práci s hi-hat a crashem, budete si mlaskat rypáčkem i tentokrát.

Popřít kvality „Sympathetic Resonance“ by zavánělo ignorací a platným důvodem k vrácení progresivní průkazky. Nevyužitý potencionál u takové díla však zamrzí dvojnásobně. Přemáhá mě touha slyšet tuto desku v podání opravdového pěvce, který se nepohybuje v jediné poloze, navíc tolik nepříjemné pro ušní boltce. Toužím po nové desce FATES WARNING. Pokud si Matheos nebude hrát na vlka, dočkám se ještě letos. A udrží-li takovou fazónu, tak to ostatní progresivní kapely můžou rovnou zabalit.

 17

Hooya

Verdikt

Výsostně připravená progresivní pochutina Jima Matheose. Jen škoda, že ji servíruje John Arch.

Hodnocení

Autor
7 / 10
Redakce
5 / 10
Čtenáři
8,5 / 10

Další informace

Stopáž: 54:35

Produkce: Jim Matheos

www.archmatheos.com/

Sestava

Skladby

  1. Neurotically Wired
  2. Midnight Serenade
  3. Stained Glass Sky
  4. On The Fence
  5. Any Given Day (Strangers Like Me)
  6. Incense And Myrrh

Diskografie

Sympathetic Resonance (2011)

Jiné pohledy

Darkmoor
5 / 10

Stále nechápu... John Arch nikdy nebyl dobrý zpěvák a s přibývajícím věkem se to rozhodně nelepší. Ve výškách naprosto kopřivkovitý, tahá za uši, až si člověk říká, jestli snad mistr Matheos ve studiu dočasně neohluchnul. Protože nač se vymýšlet s materiálem, aby pak byl zazděn něčím takovýmhle? A je jedno, že pod hlasovým przněním probleskují zajímavé nápady. Tohle je prostě nahrávka pro nostalgiky a milce kuletrhajících falzetů z metalových osmdesátek. Brrr... ... [19. března 2012]