„No pěkně!“, říkám si po prvních deseti minutách „Ex Lives“ a na tváři mi hraje spokojený úsměv. „Řízci z Buffala jsou opět při chuti a svůj chaotic hardcore čardáš roztáčejí na plné obrátky“. Z minulosti víme, že EVERY TIME I DIE se s tím nikdy moc nemazali a spíše než seriózní umění pro ně bylo vždy prioritou, aby to na desce pořádně „kopalo“ a musím konstatovat, že na novince tento přístup úspěšně rozvíjejí. Deska je proti předchozím tvrdší a více zběsilá, má špinavější zvuk a celkově působí jako docela slušný úlet. Zároveň je ale pestřejší, více muzikální a obsahuje momenty, které jsou až nečekaně chytlavé. Zdá se, že kapela našla ideální polohu!
V souvislosti s aktuální kolekcí už dost dobře nejde hovořit o metalu (nebo metalcoru), neboť EVERY TIME I DIE se filozofii, která staví na přesnosti a instrumentální dokonalosti od těchto pojmů dost vzdalují. Kapela kráčí přesně opačným směrem a přirozenou cestou se propracovala do stádia pěkně chaotického hardcore, které se místy přibližuje až k anarcho punku. Nutno však dodat, že tato podoba ji sluší náramně.
Na albu se mísí divoká zuřivost THE DILLINGER ESCAPE PLAN s šílenstvím THE CHARIOT, experimentováním á la NORMA JEAN a melodikou třeba takových COMEBACK KID, berte to však s rezervou, neboť EVERY TIME I DIE už mají po šesti albech vypracovaný svůj vcelku osobitý rukopis. Většina skladeb má tradičně dost nepravidelnou, místy až zmatečnou strukturu a působí na první dojem trochu neuchopitelně, ale poté, co se zorientujete, začnou na povrch vyplouvat zajímavé věci.
Mezi takové patří bezesporu hned úvodní „Underwater Bimbos From Outer Space“ (mj. pilotní singl), která nabídne hned několik povedených zvratů a úderných riffů, a dále pak určitě nervní „I Suck (Blood)“ nebo členitá „Drag King“. Takovéto skladby přeci jen na hardcore scéně neslýcháme každý den a kapelu je třeba za ně náležitě ocenit.
EVERY TIME I DIE však umí nejen hlasitě břinčet, ale jak víme už z minulosti, kapela dokáže nastavit i přívětivější tvář, která zas tak ortodoxně hardcorová není, a taktéž není úplně marná. Na albu se tak neděje často, ale ať si vezmete vyklidněnou „Revival Mode“, či punkrockovou „Partying Is Such Sweet Sorrow“ (vtipné banjo na začátku), nebo emotivní „Indian Giver“, tak se vždy jedná o příjemné zklidnění hurikánu, které albu velmi prospívá. „Ex Lives“ tak neběží čtyřicet minut pouze na jedné frekvenci, což je proti starší tvorbě také příjemná změna.
EVERY TIME I DIE natočili dle mého v podobě „Ex Lives“ svoje nejlepší album, ze kterého je v první řadě cítit, že našli svůj styl a mají jasno. Konec konců dnes již lze kapelu považovat za staré harcovníky, kteří se nenechají ovlivňovat trendy. Sympatické je na nich ale i to, že krom osobitého přístupu k hudbě neztrácejí ani po patnácti letech energii, švih, razanci a stále umí rozpoutat úctyhodnou rebelii, jejímuž kouzlu je pro mne velmi těžké nepodlehnout.
