ALICE COOPER - Hey Stoopid

ALICE COOPER - Hey Stoopid

ALICE COOPER - Hey Stoopid

ALICE COOPER - Hey Stoopid

Historie hardrockové hudby zná několik málo případů, kdy se letitý umělec, nebo kapela mající v určité době to nejlepší už dávno za sebou, dokázal znenadání vyhoupnout k ještě větším úspěchům, než tomu bylo v dobách svého mládí a největší aktivity. Přesně do kategorie těchto několika znovuzrozených patří třeba bostonští zlí kluci z AEROSMITH a nebo také samozřejmě ALICE COOPER, kterému se s albem „Trash“ (1989) podařil, po úspěchově poměrně pustých čtrnácti letech, doslova titánský návrat do celosvětových žebříčků. Takže z úsměvného nosatého strejdy, který v první polovině osmdesátých let, tak akorát hostoval v revuálně-zábavných pořadech nejrůznějších amerických tv stanic, se pár let na to znovu stala velká rocková hvězda první velikosti.

ALICE COOPERJe jasné, že první zablýskání se na lepší časy přišlo už s povedeným albem „Constrictor“ (1986), které pro stárnoucího barda znamenalo výrazný obrat k modernosti a tehdy aktuální hard´n´heavy stylizaci. ALICE COOPER se pomocí něj totiž svezl s vlnou tehdy úspěšných glam-metalových kapel z Los Angeles a v podobném duchu pokračoval i na následující placce „Raise Your Fist And Yell“ (1987).

Ten pravý průlom však přišel až teprve s bonjoviovsky nadýchaným albem „Trash“, kde se nacházely nejznámější Cooperovi šlágry jako „Poison“, „House Of Fire“ nebo „Bed Of Nails“ vzniknuvší pod producentskou taktovkou Desmonda Childa. Zájem o černovlasého podivína na sklonku osmdesátých let stoupal nadzvukovou rychlostí, což se projevilo rovněž v podobě vyprodaných sálů při jeho koncertním celosvětovém tažení v roce 1990. Albový následovník byl tedy očekáván s nemalým napětím a již výčet hostů přizvaných k nahrávání (Slash, Mick Mars, Nikki Sixx, Ozzy Osbourne, Vinnie Moore, Steve Vai a Joe Satriani) svědčil o tom, že půjde opravdu o bombastický projekt zastřešený tentokrát prací Petera Collinse.

Třebaže „Hey Stoopid“ nedosáhlo úspěšnosti předchůdce, mám jej ze všech alb ALICE COOPERA nejraději. Svým perfekcionismem a nástrojovou bohatostí totiž překračuje hranice toho, co si obvykle představujeme pod pojmem „párty album“, a sice aniž by ztrácelo na hitovém potencionálu a zábavnosti. Jasně že singly jako titulní skladba nebo „Feed My Frankeinstein“ se nemohou rovnat monstrhitovkám z alba „Trash“, ale hlavní devízu „Hey Stoopid“ vidím úplně někde jinde, a sice ve skladbové rozmanitosti, aranžerské bohatosti a nesporné kvalitě i méně profláklých položek, které zde nepůsobí jen do počtu, ale naopak v mnoha případech přebírají roli skrytých drahokamů nahrávky.

Šlo zkrátka o album udržující posluchače od začátku do konce přikovaného a hltajícího všechny ty skvělé a do nejmenších detailů proaranžované hymnické songy. Bombastičnosti se tedy dostalo s „Hey Stoopid“ pravého smyslu, protože všechny ty peníze nacpané do nahrávání byly rozhodně slyšet a samotné skladby mezi sebou neměly jedinou, o které bych mohl říct, že mně nezaujala, nebo že by působila nezáživně a tak nějak nepatřičně.

Osobně se mi zde líbí zejména pomalejší věci, ve kterých znamenitá studiová práce vynikla nejvíce - např.skvěle gradující balada „Love´s A Loaded Gun“, která se coby vampiricky stylizovaný videoklip probojovala rovněž na singlovou pozici. Dále pak mohutný epos „Might As Well Be On Mars“ s masivními klávesovými podkresy, smyčci a vším tím doplňkovým kytarovým hvízdáním a brebentěním doprovázejícím její emotivní ráz a silnou atmosféru. Další nepříliš rychlé, ale nástrojově propracované a ve výrazných refrénech vrcholící songy – „Dangerous Tonight“, „Burning Our Bed“ nebo „Die For You“, pak pokračují v podobném duchu. Naopak svižnější hymnickou stránku alba kromě titulní skladby zastanou zejména skladby jako „Hurricane Years“, „Snakebite“ nebo „Little By Little. Jestli se však říká, že to nejlepší by mělo přijít nakonec, pak zde to platí do puntíku, protože dechberoucí opera hraček „Wind-Up Toy“ posouvá tohle album do sféry mistrovských uměleckých děl.

V případě „Hey Stoopid“ jde zkrátka o velmi podařený projekt a jedno z vrcholných hardrockových alb celého plodného období přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy mnoha pop-metalovým nebo hardrockovým umělcům (vzpomeňte například na oba díly „Iluzí“ od  GUNS N´ROSES nebo OZZYHO OSBOURNEA s jeho „No More Tears“) dělalo velmi dobře narvat svou produkci masivním bombastem a stavět zejména na dobře poslouchatelných a vygradovaných hymnách. Zkrátka „Hey Stoopid“ je prvotřídním párty albem, kterému se dostalo i mnoha přesahů do umělečtějších oblastí populární hudby. Pro mne rozhodně nejlepší nahrávka jeho nekonečné a velmi různorodé diskografie.

 35

Stray

Verdikt

Mistrovské hardrockové album první poloviny devadesátých let a pro mne osobně nejlepší věc COOPEROVY kariéry. Drahá produkce Petera Collinse udělala z této sbírky párty songů doslova umělecké dílo, kterému nelze nic vytknout.

Hodnocení

Autor
-
Redakce
-
Čtenáři
8,5 / 10

Další informace

Stopáž: 58:30

Produkce: Peter Collins

www.alicecooper.com

Sestava

Skladby

  1. Hey Stoopid
  2. Love´s A Loaded Gun
  3. Snakebite
  4. Burning Our Bed
  5. Dangerous Tonight
  6. Might As Well Be On Mars
  7. Feed My Frankenstein
  8. Hurricane Years
  9. Little By Little
  10. Die For You
  11. Dirty Dreams
  12. Wind-Up Toy

Diskografie

Welcome 2 My Nightmare (2011)
Along Came A Spider (2008)
Dirty Diamonds (2005)
The Eyes Of Alice Cooper (2003)
Dragon Town (2001)
Brutal Planet (2000)
Fistful Of Alice (Best Of…) (1997)
The Last Temptation (1994)
Hey Stoopid (1991)
Trash (1989)
Raise Your Fist And Yell (1987)
Constrictor (1986)
Da Da (1983)
Zipper Catches Skin (1981)
Special Forces (1980)
Flush The Fashion (1979)
From The Inside (1978)
The Alice Cooper Show (1977)
Lace And Whiskey (1977)
Alice Cooper Goes To Hell (1976)
Welcome To My Nightmare (1975)
Greatest Hits (1974)
Muscle Of Love (1974)
Billion Dollar Babies (1973)
School´s Out (1972)
Killer (1971)
Love It To Death (1970)
Easy Action (1969)
Pretties For You (1968)

Jiné pohledy

Album, ke kterému jsem se dostal hlavně díky dnes už polozapomenutému filmového hitu "Wayneův svět" pro mě představuje jednu z malá žánrových nahrávek, které si skutečně vychutnávám. Kromě titulní a zároveň asi i jedné z nejznámějších Cooperových skladeb, je album nabito vynikajícími hity, které nepohřbily ani různé módní vlny, jež se od počátku devadesátých let prohnaly rockovou muzikou. Skvělá vypalovačka "Feed My Frankestein" anebo stadiónová hymna "Little By Little" představují jen vrchol tohoto velmi masivního hardrockového ledovce, který i po dvaceti letech stále stojí za prozkoumání. ... [22. listopadu 2011]