První nápřah hlasivek Peta Simonelliho a vy je opět okamžitě poznáváte. ENABLERS se nemění, ENABLERS jen dál pokračují ve zhudebňování svých obrazů dnešního světa. Obrazů svérázných a specifických. Obrazů ovlivněných letitými zkušenostmi ctihodných kmetů, kteří už nemají potřebu si na nic hrát a nikomu vnucovat své názory. Přesto anebo možná právě proto však podmanivému hlasu Simonelliho budeme opět pozorně naslouchat a necháme se unášet na vlnách hudebního doprovodu, jenž tvoří nerozlučného parťáka jeho deklamacím.
Tak už to prostě chodí. Někdy to funguje a jindy zase ne. Americká čtveřice se už poněkolikáté přimlouvá svým typickým způsobem, který už musí být za ta léta ohlodaný až na kost a přesto to všechno stále šlape více než dobře. Ano, bývalo už i o něco líp, a ačkoliv se tyto stezky v průběhu letošního alba tu více, tu zase méně navracejí, jeho kvality dokazují, že to v tom zakouřeném baru na předměstí amerického velkoměsta má stále něco do sebe.
Zatímco předchozí výtečnou záležitost „Tundra“ symbolizoval klidnější přednes, z jehož komornosti se občas vyrojily záblesky malých bouří, letos registrujeme mírnější přitlačení na pilu. ENABLERS zostřují a dávají větší prostor bouřícím kytarám, což má nezřídka za následek, že se inkriminované písně přesouvají z poklidných recitálových poloh přímo doprostřed běsnících živlů. Simonelliho vokál jako by však tuto skutečnost zpočátku odmítal reflektovat.
Je tady sice úvodní „Patton“, jež sama o sobě představuje v porovnání s nedávnou minulostí znatelné přitvrzení, a to jak na poli hudebním, tak i ve vokálním přednesu, ale v dalším průběhu se hlas pěvce ENABLERS opět dostává do svých obvyklých vyklidněných projevů, ze kterých jen tu a tam podnikne emotivnější výpad. Děje se tak v momentech, kdy si o to zbytek kapely svým vybičování nálady té které skladby vysloveně říká.
Za typický příklad výše uvedeného lze označit výtečnou záležitost „Rue Girardon“. Ve tvorbě skupiny netradičně vyostřená skladba se navíc ještě opírá o „inovativní“ prvek v podobě ženského vokálu. Svižná kompozice, které navíc předcházela neméně svižná instrumentální „Hard Love Seat“. V těchto chvílích lze registrovat a zároveň ocenit snahu Američanů neždímat za každou cenu svůj typický rukopis a místo toho zkusit pro ně méně zažité postupy.
Mezi tradičnější písně lze rozhodně zařadit dvojici „Cliff“ a „Career-Minded Individual“. Ta první nabízí ideální emocionální poměr, který vytváří kvílivý neurotický kytarový motiv a naproti tomu naprosto nezúčastněný vokál. Typická skladba ENABLERS, který už znalce předchozí tvorby jen sotva překvapí a přesto kromě své výborné atmosféry potěší i tím, jak tento vzor stále dobře funguje. Druhá jmenovaná přináší podobné atributy, jen lomozivou kytarovou litanii vystřídá post-rockové pidlikání a podmanivá ústřední kytarová linka. Ve výsledku je to však totéž a v tomto případě možná i nejsilnější skladba z celé letošní kolekce.
Časem však dojde i na slabší kusy („No, Not Gently“), což ale naštěstí ve výsledku neznamená nějaký dramatický úbytek napětí a kouřové clony, která se (i nad tímto) albem tak vznešení vznáší. ENABLERS v roce 2011 sice nenatočili svoji nejlepší desku, ale po jejím důkladném poslechu prostě není pochyb o tom, že ji opět natočili s gustem a noblesou sobě vlastními. Emoce opět doslova doutnají pod pokličkou, aby v těch správných momentech došlo k jejímu nadzvednutí a uvolnění napětí, které se však zanedlouho opět navrací. Nemusím být zrovna milovníkem zahulených hospod a barů, abych tohle pozvání na skleničku opět nedokázal odmítnout.
