Blackie Lawless a W.A.S.P., toť jedno tělo a jedna duše jsou. Velký bouřlivák, který si ve svých textech nikdy nebral servítek, dávno před black metalovým divadýlkem šokoval návštěvníky svých koncertů vhazováním syrového masa a ruce zdobil vkusnými ozubenými kotouči, přichází rok po posledním zářezu "Unholy Terror" s novinkou pro "Umírající svět". Prošel klasickým obdobím, zkoušel experimentovat s modernou na desce "K.F.D.", aby se přes hodně přímočaré "Helldorado" vrátil zpět k tomu v čem je nejsilnější, tedy k vážným kompozicím typu "The Crimson Idol". Ze sestavy se sice znovu odporoučel letitý kytarista a spolupařič z nejbouřlivějších let Chris Holmes, ovšem bicí artilerií vládne další známá postava, navrátilec Frankie Banali. Buďme ale upřímní, myslím že je úplně jedno, kdo zrovna tvoří Lawlessův doprovodný band.
Začínáme pěkně zhusta. "Shadow Man" se připlíží jako písečná bouře. Základní riff nabírá na intenzitě, rozostřené beglajty, houpavé tempo a nezaměnitelný principálův vokál, který v mezihrách syčí jako pouštní kobra z nějaké hodně temné kovbojky. "My Wicked Heart" startují vrstvené kytary, nabírá svižnější tempo, hodně sborů a táhlý refrén. Nic, co bychom od skupiny v minulosti již mnohokráte v nejrůznějších obměnách neslyšeli, jenže ono to stále funguje. Navíc když věc půlí výborná mezihra. Třetí "Black Bone Torso" je tryzna, smutek z ní téměř stříká. Akustický začátek podepře sólová kytara a kotle - smutná, krátká, skvělá! "Hell For Eternity" dýchne klasickým rock´n´rollem made in W.A.S.P., čili halekačka s vyřvávaným refrénem a kupodivu opět letí palec vzhůru. Pátou "Hallowed Ground" na desce najdeme ve dvou verzích, pochopitelně elektrické versus akustické a ač jsou obě vydařené, přece jen se mi o malinko více pozdává komornější úprava, kde Blackiemu stačí k navození potřebné melancholie mnohem méně výrazových prostředků. Na prázdných strunách drhnou šestistrunky úvod "Revengeance". Žádné skrupule, přímý rokec od podlahy, dupačka jak má být. Zpomalení do sedmičky "Trail Of Tears" potvrzuje, že smutně klaunská parketa je skutečně kapelníkovo extra-číslo. Patent k doptání v "Umírajícím světě". Samozřejmě, že nezůstane pouze u čistých kytar a ke slovu přijdou i kotle mistra Banaliho a sólíčka novice Darella Robertse. Další zářezy a další šlapavý bigboš. Nejdříve "Stone Cold Killers" a po ní "Rebber Man", ve kterých ale dílko už přece jen drobátko ztrácí dech a nápady váznou. O závěrečné akustické perličce "Hallowed Ground" jsme již mluvili, čili THE END.
Vlastně je moc dobře, že „stařečci“ jako Blackie přes všechny krize, pády a výkyvy jazýčku popularity na pomyslných vahách tu jedním, tu druhý směrem přežívají a natáčí podobně silná alba. V záplavě nových rychlokvašek, po kterých za několik let neštěkne psíček, jsou W.A.S.P. sázkou na kvalitní jistotu. Lawless má sice křivé nohy (a možná i zelené zuby jako správný Indián), ale pořád ještě umí napsat pořádný rock´n´roll. Takhle nehraje žádná jiná kapela, nezpívá žádný další zpěvák. Výhra v loterii nebo prokletí? "Dying For The World" je dozajista štístko.
