Po delší době se s novým počinem připomněl jeden z hybatelů hnutí RIO, seskupení mezi tzv. avant-prog skupinami z nejdůležitějších, UNIVERS kdyby-měl-Stravinský-rockovou-kapelu ZERO.
Správně, uskupení, teď již nikoliv projekt zakládajících členů Berckmansse a Denise, kteří v roce 1997 jméno skupiny znovuvzkřísili se zástupem hostujících muzikantů náhrali tři alba, která se s více či méně experimentálnějším přístupem dočkala rozporuplného přijetí. Šlo o hledání dosti uspěchané, ačkoliv sympatické snahou. Ať už z důvodů jakýchkoliv, projekt se pozdějí rozrostl na septet, který po několika letech společného hraní vydal v loňském roce zprávu o skladatelské invenci uvnitř kapely v podobě recenzované desky.
Upřímně, v nemalé míře se jedná o prachsprostý návrat ke kořenům, a i když se tak u většiny kapel děje s tragickým výsledkem, toto album zkrátka představuje vyjímku. Postupy a pestré nálady jsou přejímány hlavně z více než 20 let staré „Uzed”, která je považována za vrcholné dílo kapely, a vzhledem k nesporným muzikantským schopnostem současné sestavy se ani náhodou nejedná o parodii sebe sama. Pořád se jedná o progresivní rock hraný vyváženě elektrickými a akustickými nástroji, ovlivněn jazzem, výše zmíněným Stravinským, Bartókem a komorní hubou 20. století vůbec. Jakoby se v letech 1999-2004 vlastně vůbec nic nestalo.
Ale stalo, byť to bude znít jako naříkání nad kdysi zelenější trávou. Už právě u „Uzed”, byť mohla mít v jakoby objektivních kritériích oproti předchůdcům navrch, jsem začal pociťovat nepatrné vytrácení atmosféry nervozity a drásavosti a nějaké špetky vzrušení a rozrušení vůbec, temnoty, která provázela debut „Heresie”, na tehdejší dobu v tomto ohledu opravdové zjevení. A na součisném počinu se onen nešvar v mých očích prohloubil. Rozumějme si dobře, to, po čem si tak stýskám, plně představují skladby „Warrior” a „Earth Scream” a jelikož svou délku představují třetinu alba, nebude zas tak zle.
Protože se stále jedná o jeden, i když důležitý aspekt, nelze opomenout, že se album velmi příjemně poslouchá a příznivce žánru nejpíše nestihne nudit. Spíše má tendence nepozorovaně uniknout z pozornosti kvůli mnohačetnosti, příliš pestrému dění, které ale nakonec není vůbec na škodu. Nahrávka získává jistý punc neoposlouchatelnosti, alespoň tedy po jistou dobu. A málo skupin působících tak dlouhou dobu si takovýto standard jakž takž dokáže udržet.
Já však i přes uznání kvalit tohoto alba stále nevidím důvod, proč mu dávat přednost před starší tvorbou.