Dvouletý emitační cyklus by mohli v Nuclear Blast prohlásit standardním jízdním řádem pro většinu svých schovanců, čítaje i švédské glam-rock-metalové rozjuchance HARDCORE SUPERSTAR. Těm se minulý rok po povedeném předchůdci „Beg For It“ dokonce podařilo předložit novinkovou placku o půl roku dříve, tak aby si fanoušci mohli od listopadu svěží arsenál jedenácti písní pořádně naposlouchat pro silvestrovské mejdany nebo potěšit ostatní milovníky divoké muziky energickým dárečkem pod Vánočním stromečkem. O taktických záměrech všech zúčastněných můžeme samozřejmě dlouho polemizovat. Svojí trošku do mlýna bych viděl asi takto.
Objektivně, a velmi pečlivě jsem vážil toto slovo, kapele po návratu v roce 2005 nemůže nikdo upřít obrovské nasazení a explozi kreativity, jež je schopna přenést do drážek nosičů ve velmi dobré a hlavně po celých šest let i konstantní kvalitě. Ať chceme nebo ne, tak podobný fakt svědčí o tom, že seveřanům neschází skutečný apetit, nikoliv k destrukcím, ale k hraní, jít do věcí po hlavě, resp. pořádně se prodat, a to nemyslím nijak škarohlídsky nebo negativně, spíše v tom smyslu, že Jocke, Vic, Martin a “ADDE” prostě mají to štěstí a mohou spojit příjemné s užitečným, což i naplno dělají a já jim fandím. Nakonec, co tu budu zastírat, potom co jejich krajané CRASHDIET vydali „Rest In Sleaze”, tak v tomto ranku není skupiny, jež by mě dělala větší radost.
V recenzi na minulé album jsem káral příliš dlouhou stopáž tlumící živočišnost materiálu, která je asi nejočekávanější z glamových veličin. Nádherným „vintage” grafickým zpracováním vybavené „Split The Lip“ se v tomto směru poučilo. Já bych však krátil ještě více a budu hned konkrétní. Jedná se o kotlíkovou odrhovačku „Here Comes That Sick Bitch“. Tuto skladbu bych rovnou vypustil nebo jí v potu tváře snesl u nějakého singlu. Zpěv doprovázený pouze španělkou měl asi za účel nabídnout jak výdech po excelentních prvních šesti torpédech, tak i nádech pro zbytek velmi rázného hudebního menu. Osobně bych posluchače vůbec nešetřil a raději bych ho ve zběsilém tempu skladeb předešlých udržoval pořádně žhavého.
„I’m on my way, I need it now
Last call for alcohol.
My limitation, my only sin
Last call for alcohol“
(„Last Call For Alcohol”)
Přesně tak, macho texty, snadné nápěvy a refrény, skákající rozchechtané fanynky, hrozící paroháči, učůrávající davy pod pódiem, no limits! I vy budete mít jedinečnou šanci na čtyřicet minut obout rebelskou obuv, na všechny kolem vyplazovat jazyk a obouruč tasit neslušná gesta zaběhlým pořádkům. Komando v čele s opět vynikajícím Bergem za mikrofonem svým vyšlechtěným glam-how a masivním zvukem musí rozehřát snad i frigidní eskymačku. Kromě zmiňovaného utahaného omylu na zastávce šest se všechny vály řítí rychlostí Pendolína, které je zpomalováno pouze ojediněle a tentokrát s manažery dojede na čas. V konečné stanici „Run To Your Mama” vkusně doprovázené piánem, je potom předložen corpus delicti, že umění produkovat i pomalejší věci s půvabem a grácií není svéráznými tvrďákům cizí. Zároveň je nabízena odpověď pro ty, kdo mají problém s výše uvedenými postoji.
„Run to your mama, ‘cause you can’t stand the road
You better run and leave us alone, run to your mommy before you lose control
Run and leave us alone”
(„Run To Your Mama”)
HARDCORE SUPERSTAR i letos dokázali vyprodukovat parádní glamovou flákotu. Pokud hodnotím osmi a půl body, tak se jedná o nejzaslouženějších osm a půl bodů, jaké jsem kdy udělil.
Ale i tak, „Kdo z vás to má?”