PENNYWISE patří spolu s kolegy BAD RELIGION, NOFX, RANCID, ale i GREEN DAY nebo OFFSPRING mezi ty důležitější kapely žánru zvaný pop punk (neo punk), nebo chcete-li skate punk, jehož zlatá éra probíhala zhruba v polovině devadesátých let. Jejich stagnující kariéru oživilo před časem angažování nového zpěváka, kterým se nestal nikdo menší než jistý Zoltán Téglás, dlouholetý leader hardcore/punkových IGNITE. Jak možná víte, tento pěvec s maďarskými předky disponuje vskutku osobitým melodickým hlasem, takže stálo za to se na vlastní oči a uši přesvědčit, jak nové partnerství v reálu vlastně funguje.
Akci sebevědomě odstartovala kapela SCHEISSE MINNELLI. Němci se nenechali odradit zatím ještě poloprázdným hledištěm a rozjeli rychlý, našlápnutý HC/punk ve stylu raných SUICIDAL TENDENCIES (zpěvák nasazoval i podobné grimasy jako Cyco Miko) a zahřáli pódium pro hlavní hvězdu vskutku dokonale. Nepolevující rychlost občas ozdobily nějaké ty kytarové a basové parádičky, přičemž zejména druhý jmenovaný nástroj zaslouží pochvalu a po hudební a kupodivu ani po zvukové stránce nebylo předkapele moc co vytknout. Němcům to zařezávalo, byla v tom dravost, energie, ale i jistota. Kapela se ideově držela „skate and beer“ tématiky a sympaticky ujetý zpěvák, s kalhotami staženými na půl žerdi hlásil fráze typu „jak jsem se opil a měl okno („Blackout“) nebo „skateboard navždy“ („Skateboard The Freeway“).
Během vystoupení předkapely se Akropole zvolna plnila a v průběhu technické pauzy již hlavní hvězdu očekával plný sál. Tvorba PENNYWISE je celkově hozená spíše do melodična, neobsahuje mnoho ostrých nebo vyloženě naštvaných pasáží (dle očekávání v publiku ani moc ortodox punkáčů nebylo) a vystoupení se přesně v tomto duchu také i odehrávalo. Jednoduché riffy, optimistický punkový rytmus a hodně zpěvu. Rtuťovitý Zoli dokazoval, že má opravdu zlato v hrdle a repertoár kapely zvládal levou zadní. Ve zpěvu ho doplňovali ještě spoluhráči, takže dle očekávání zpěvné skate´n´ punkové refrény zcela ovládly Akropolis.
Skladby PENNYWISE málokdy přesáhnou tři minuty, takže jich během hodiny a půl dlouhého setu zaznělo opravdu požehnaně. „Homesick“, „Same Old Story“, „Every Single Day“,“Greed“, „Bro Hymn“, „Pennywise“,“Living For The Day“, „My Own Country“, „Society“ a mnoho dalších letitých fláků rozhýbalo publikum celkem bez problémů. Zde patří zásluha neúnavnému bubeníkovi (alfa i omega všech punkrockových kapel), který to hrnul neúnavně vpřed. Vystoupení headlinera mělo i přes očekávanou hudební jednotvárnost spád, obecenstvo se bavilo stagedivingem a směrem z pódia šla energie.
Mezi skladbami kapela kritizovala mocipány, zdůrazňovala hodnotu vlastního názoru, přátelství a připomínala, že života je třeba si užívat. Vystoupení mohlo být téměř dokonalé, kdyby tu ovšem nebyla drobná vada na kráse. Tou byly kupodivu příliš neskrývané slovní roztržky mezi novým frontmanem a kytaristou, které zrovna nevypadaly jen na takové rošťácké popichování mezi kamarády. Hlavně novic zpěvák si moc nebral servítky a bylo znát, že ono avizované spojení nebude zas tolik pevné. I přesto jim to však společně hrálo výborně a musím uznat, že Zoliho výrazný hlas se do tohoto druhu melodického punku vyloženě hodí. Plná Akropole jásala nadšením a po vtipném závěrečném cajdáku „Stand By Me“, si vymohla ještě dvojitý přídavek, konkrétně skladby „Bro Hymn“ a „Pennywise“.
Dnes již bezesporu staří harcovníci a téměř legendární PENNYWISE odehráli tedy na očekávané úrovni, lidé se bavili, zvuk byl v pořádku, a jak značil spokojený úsměv promotéra, byla v pořádku i návštěvnost, takže zbývá jen popřát kapele v další spolupráci se Zolim pevné nervy a doufat, že se dočkáme i avizovaného společného alba.