Pověstné „posunutí jinam“ nemusí pro hudební skupiny dopadnout vždy dobře. Pokud jsou jejich fanoušci určitým způsobem omezení a nechápou, nebo dokonce ignorují umělecký vývoj a směřování hudebníků, může to být pro kapelu fatální problém. Něčím podobným si v roce 1991 prošli také němečtí HELLOWEEN, kterým se s albem „Pink Bubbles Go Ape“ nepodařilo navázat na komerčně veleúspěšné dva díly „Keeperů“ a uvolněnější pop/rock/metalovou novinkou zklamali početné zástupy fanoušků dychtících po další speedmetalové extázi. Samozřejmě se též nabízí hypotéza, že ona vlna negativních ohlasů byla nejen kvůli materiálu samotnému, ale i z důvodu odchodu dosavadního leadera skupiny – Kaie Hansena.
Deska jako taková není totiž vůbec špatná a rozhodně se nejedná o nějakou „zradu“ předchozí tvorby, nebo metalu obecně, jak to bývá zaslepenými fanoušky někdy předkládáno. Metal je zde stále zdaleka tou nejdůležitější složkou. Jediným rozdílem proti minulým deskám je to, že na sebe nabaluje ve větší míře i jiné styly, které v určitých pasážích sice přeberou „otěže“ do svých rukou, ale nikdy vyloženě nedominují. Osobně se domnívám, že díky tomuto vývoji měl Michael Kiske daleko větší možnosti předvést svůj talent. Ačkoliv je jeho výkon na obou předchozích speedmetalových ikonách brán ve fanouškovské obci prakticky jako „starý zákon speedmetalového zpěvu“, a právě díky němu vznikl bezpočet následnických kapel se zpěvákem „fistulákem“ za mikrofonem, mě nejvíc přesvědčil právě na „PBGA“ a následném „Chameleonovi“. Jeho uvolněnější a naléhavější projev se mi líbí daleko víc, než ten „siláckometalový“.
Po titulním intro-cajdáčku to moc nevypadá, že by se mělo měknout – „Kids Of The Century“ a „Back On The Streets“ mají solidní powermetalové základy, nicméně Kiske je vkusně odlehčuje rockovými pěveckými linkami. „Number One“ už odhaluje vše v plné parádě – popová sloka a hitový refrén překonávající v chytlavosti snad i největší pecky od AEROSMITH.
Kiskeho speedrockové vyznání „Goin´ Home“ je příjemnou esencí pozitivní energie a paradoxně největší návrat ke speedmetalovým kořenům, „Someone´s Crying“ pochází z pera nového člena kapely, Rolanda Grapowa. Ten krom nemalého skladatelského vkladu (dále ještě „Back On The Streets“, „Mankind“ a „The Chance“) obohatil kapelu o sofistikovaná kytarová sóla, která i přes pravidelnou spoluúčast „Weikathovského pidlikání“ (nejvíc si ho posluchač užije v „Heavy Metal Hamsters“) zvedají úroveň skladeb do vyšších pater. Ojedinělý autorský příspěvek dodal i Markus Grosskopf v podobě „I´m Doin´ Fine, Crazy Man“. Musím se přiznat, že u této písně mě vyloženě irituje její refrén – je hezké, že v něm Markus prosadil vlastní nástroj coby ústřední, ale skladbu tím, společně s nepovedenou vokální linkou, dost pokazil.
Závěr celého alba nám uvozuje „Maidenovská“ „The Chance“, po které přichází grandiózní vyvrcholení v podobě Kiskeho „Your Turn“, kde Michi jasně dokazuje, že nejen Weikath, nebo Hansen umí psát atmosférická finále desek HELLOWEEN. Jeho skladba sice dosahuje sotva poloviny stopáže „Halloween“, resp. „Keeper Of The Seven Keys“ a místo elektrických kytar si vystačí hlavně s klavírem a akustickou kytarou, výsledný efekt ovšem je, co se atmosféry týče, prakticky stejný. Našince vychovaného u táborových ohňů jistě trkne akordová shoda úvodu „Your Turn“ s provařenou „Zvedněte kotvy“ od RANGERS. Kdyby místo „Now there is this day…“ začal Kiske zpívat „Už vyplouvá loď John B...“, nikdo by nemohl být moc překvapen.
Jak jsem uvedl již na začátku – albem „Pink Bubbles Go Ape“ si HELLOWEEN v kariéře zrovna dvakrát nepomohli. Tato (určitým způsobem) progresivní deska má tak pošramocenou pověst, že si jí posluchači, kteří s tvorbou HELLOWEEN nejsou seznámeni úplně dopodrobna a hodlají tento rest napravit, kolikrát ani neposlechnou, neboť jsou od toho zrazováni svými známými „kovanými metaláky“. To je samozřejmě velká škoda, protože pro oblíbení „Pink Bubbles Go Ape“ stačí několik málo věcí – trpělivost, nadhled a stylová otevřenost. Pak by s tímto albem neměl mít fanoušek rockové hudby sebemenší problém.
