Díky kolegovi V-durovi ve mě partička BAND OF HORSES zasila velice houževnaté semínko zvědavosti, kterému se během posledních tří let podařilo, přes všechnu tu tvrdou a těžkou hudební zeminu chronicky ucpávajíci moje sluchovody, vyklíčit na slunce do křehké krásy voňavé květiny.
O novinkovém albu by se jednoduše dalo napsat, že zdařile pokračuje v odkazu obou hodně povedených předchůdců. Recenzent by si touto stručností žádnou ostudu utrhnout neměl a čtenář znalý látky by se také nad strohostí sdělení urazil nemusel. Ačkoliv je spousta neměnných faktů již vyřčena v recenzi na o tři roky staršího sourozence „Cease To Begin“, přesto si myslím, že aktuální opus „Infinite Arms” si určitě zaslouží širší ohledání, posudek nebo jenom zmínku o své existenci. Pětici muzikantů (oproti minulosti rozšířené o Tylera Ramseyho a Billa Reynoldse) se v podobě dvanácti skladeb totiž opět podařilo vytvořit příjemně nostalgickou atmosféru vystavěnou na mixu nekomplikovaného country-bluesového Amerického písničkářství a uklidňujících kompozic s rockovým feelingem.
Kolekci otevírá trojce velmi chytlavých písní, z nichž v pořadí první - „Factory“ je nástrojově nejrozmanitěji doprovázena pěti hosty obsluhující trumpety, trombón, tubu a smyčce, jež shodně nějak zvlášt neupoutávají pozornost spíše jenom jemně dokápávají aroma do nosných motivů šouravého tempa, vyprávějícího povědomě blízké pocity člověka, jenž se ocitl v hotelu s výtahem s línými dveřmi.
„A man gets lonely for heavens sakes
Was wondering only what did you do today
The world is spinning round to an old sad song”
Přes rozjímavou „Compliments“, řešící vztah k Bohu se dostaváme k prvnímu vážnému hitu, svižnější „Laredo“, dostavěnou dvěma pěknými a výpravnými videoklipy, které vizuálně přesně dokreslují podstatu skladby a vlastně i kvintetu samotného, jenž se již definitivně po přesunu z deštivého Seattlu usadil v South Carolině (domovině zpěváka a lídra Benjamina Bridwella). Následující, tesklivá a sladce klišovitá „Blue Beard” je přesně tím druhem skladby, jež by v podání jakéhokoliv profláklého boy-bandu mohla s úspěchem nahnat osypky i odevzdanému naslouchači mainstreamového rádia. Přestože jsou její slabiny jasně čitelné, tak do koncepce alba překvapivě velice slušně zapadá a žadné rušivé podněty v rámci celku ani nevytváří. Středně pomalý gard více méně provází valnou většinu desky, ze které bych ješte vyzdvihl „On My Way Back Home“, za niž srozumitelně hovoří výňatek:
„On my way back home, a chance I thought of. Oh my favorite song, where I´d gone wrong.
The only words that I could think of, I´m pissing my life away in the form of song
On my way back home”
Dále pak tady máme například další ve spěšném tempu odpálenou pop-rockovou hitovku „NW Apt.”, znovu s úžasným textem. Ačkoliv jsou texty v bookletu, opět vybaveném krásnými fotografiemi Christophera Wilsona, akorát vyfragmentovány, tak právě lyrická stránka znamená obrovské přiblížení se k posluchači majícímu problémy své důvěrné věci „krásně popsat“ viz. i intimní, avšak zase blízce povědomý příběh v titulní skladbě, přímo nabádající k tomuto shrnutí: BAND OF HORSES vás kvapem neposadí na dvě půlky s dírkou uprostřed díky nějaké extra originalitě, všechny skladby vyznívají až podezřele všedně. Hudební nápady jsou navíc jemně posunuty po pozadí jakoby hladily možná až příliš slaďoučký zpěv. Žádná extra energie srážející na kolena se z reproduktorů také nežene. Ne, ne, ne.... tahle kapela je úplně o něčem jiném, ona vás nestrhne, ona k vám nenápadně přiroste a její kouzlo a nakonec i úspěch tkví v tom, že jedincům, kteří se jí nebojí otevřít, pomůže najít půvab v jejich vlastní obyčejnosti, pokud si jí jsou ovšem sami schopni připustit.
