GUNS N' ROSES, DANKO JONES - Praha, O2 Aréna - 27. září 2010

GUNS N' ROSES, DANKO JONES - Praha, O2 Aréna - 27. září 2010

Axl Rose nezklamal a vystoupení GUNS N’ ROSES začalo i v Praze s několikahodinovým zpožděním. Když pořadatel oznamoval ve zhruba 22 hodin netrpělivému davu, že Axl je už jistě na cestě do haly, znělo to jako špatný vtip. Naštěstí v Praze lahve na pódium nelétaly a koncert GUNS N’ ROSES skutečně začal odhadem až kolem půl dvanácté.

GUNS N’ ROSESAxl se svojí doprovodnou kapelou odstartoval koncert stejným riffem, který otevírá album i skladbu „Chinese Democracy“ a v tu chvíli začala pompézní podívaná plná rachejtlí, dělobuchů, ohňostrojů, projekcí, barev a kostýmů, ale i kvalitní hudby. GUNS následně pokračovali ve vystoupení výletem do osmdesátých let skladbami „Welcome To The Jungle“, „It´s So Easy“, „Mr. Brownstone“ a všichni muzikanti na pódiu, konkrétně tři kytaristé, bubeník, basák i dva muži u kláves, vydatně podporovali svého frontmana v pódiové show. Dovádění kapely na pódiu však často budilo dojem nacvičené choreografie a předem domluvených pohybů či gest. Těžiště vystoupení leželo z větší části na skladbách comebackového alba „Chinese Democracy“ a debutu „Apetitte For Destruction“ a kapela celkem trestuhodně zanedbávala svoje nejúspěšnější veledílo - dvojalbum „Use Your Illusion“, ze kterého zazněly pouze čtyři povinné megahity. Nové skladby z alba „Chinese Democracy“, konkrétně balada „Sorry“, nebo šlapající kusy „Scraped“, „Better“, „Shackler´s Revenge“ měly v živém provedení překvapivou formu a v konkurenci starých prověřených hitů v pohodě obstály. Každý z kytaristů předvedl své samostatné sólo a program tím byl pestřejší. Zvuk kapely byl během celého představení v pořádku, pouze zpěv se zdál často zbytečně moc nahlas. Došlo i na překvapivé hudební vsuvky, jakou byl třeba slavný motiv z Růžového pantera, nebo část skladby „Another Brick In The Wall“. Prostor pro sólový výstup dostal i klávesák Dizzy Reed, jediný člen ansámblu, který krom kapelníka pamatuje staré zlaté časy. Jeho sólová klavírní etuda byla bezesporu jedním z vrcholů večera.

GUNS N’ ROSES Rose je sice nafoukaný fracek (zde bych si dovolil jistou soukromou domněnku o záměrně budované image), který přišel pozdě, komandoval svoji kapelu a s publikem vůbec nekomunikoval, ale na druhou stranu je to dříč. Přes dvě hodiny trvající koncert neošidil a jel celou dobu na plný plyn. Běhal, tančil, svíjel se a každou odhadem třetí skladbu měnil svůj kostým, ale hlavně to celé vcelku s přehledem uzpíval. Samozřejmě drobné problémy v intonaci by se v projevu našly, ale vzhledem k jeho pódiovému nasazení - klobouk dolů. Hudba GUNS není nic náročného, většinou jednoduchý rytmus, do kterého však kapela dokáže umně naskládat velké množství riffů a ještě více sól, ale zároveň dokáže zajímavě natáhnout a vygradovat i jednoduchou věc. Nejednou si myslíte, že už je konec skladby, ale ono se to teprve pořádně rozjede. Ne všechny kusy ovšem vyzněly v O2 Areně úplně bezchybně a zejména u hitů „Live And Let Die“ nebo „You Could Be Mine“ chyběla očekávaná údernost. Ten večer zaznělo samozřejmě požehnaně balad, GUNS N’ ROSES jsou svými dlouhými pomalými skladbami pověstní a konec konců spousty návštěvníků přišlo především na provařené slaďáky, jakými jsou „November Rain“, „Knockin On The Heaven´s Door“ nebo „Patience“, kterým ten večer zdatně sekundovala novější „Sorry“.

Vynechám-li počáteční zpoždění, které se tak trochu dalo čekat a chvílemi až moc naoko strojenou show, tak moc slabých momentů vystoupení nemělo. GUNS N’ ROSES zahráli dlouhý koncert, který však po celou svoji úctyhodnou délku udržel pozornost a ve finále, když kapela servírovala starý hit „Paradise City“, měli už „Gáni“ diváky jednoznačně na svojí straně. Pak už následovala jen děkovačka, ohňostroj, létající konfety a konec cirkusu.

Autor článku si tímto koncertem tak trochu doplnil rest svého mládí a nebyl zřejmě jediný z těch dříve narozených, kdo si přišel poslechnout klasické kusy jako „Sweet Child O Mine“, „Paradise City“, „Nightrain“, „Knockin On The Heaven´s Door“, „You Could Be Mine“ a koneckonců i ten „November Rain“, zavzpomínat při nich na své mládí a zážitky s ním spojené. Přes dvě hodiny GUNS N’ ROSES a k tomu ještě více jak hodinu zahřívacího garážového rock´n´rollu od sympatických, avšak jednoduchých DANKO JONES byla úctyhodná porce muziky, která uspokojila drtivou většinu zúčastněných.

Setlist GNR: Chinese Democracy,Welcome To The Jungle,It´s So Easy, Mr.Brownstone, Sorry, Better, Live And Let Die, This I Love, Rocket Queen, Scraped, You Could Be Mine, Street Of Dreams, Sweet Child O Mine,November Rain, IRS, Kockin On The Heaven´s Door, Shackler´s Revenge, Nightrain, Patience, Whole Lotta Rosie, Paradise City

 54

Jiné pohledy

Podtrhuji prakticky všechny postřehy autora hlavního článku. Ve 22.45 hod. (nemluvě o neúnosných DANKO JONES, jejichž rock´n´roll se dal vydržet tak pět až šest skladeb, ale rozhodně ne plných sedmdesát minut, na které si nakonec v O2 Aréně přišli) jsem měl chuť vrátit vstupenku a na GUNS N´ROSES už v životě ani nepomyslet, natož si je poslechnout. Po nevídaných dvou a třičtvrtě hodinách jejich bezvadně provedeného koncertního setu, barevného, živého a plného navýsost chytlavé muziky (té z „Chinese Democracy“ nevyjímaje) jsem jim, potažmo Axelovi, ovšem musel odpustit. Nakonec jsem tedy rád, že jsem byl u toho, a podobně jako Sicky si tak způsobem, na který se nezapomíná (vlastně jak jinak také v případě GUNS N´ROSES, že), rovněž splnil rest z útlého mládí.

Louis | 1. října 2010

 

Guns N´Roses jako energická kapela pěti šesti vyrovnaných osobností už skoro dvacet let neexistují, což pondělní pražský koncert potvrdil. Nový spoluhráči nejen že nebyli celých šestnáct let nikomu důkladně představeni, a to ani po vydání dlouho odkládaného alba „Chinese Democracy“, ale rovněž celkovou koncepcí živé prezentace připomínali spíš vybrané herce, kteří do toho šéfovi moc nezasahovali. Postrádal jsem zkrátka všechno, pro co jsem tuhle kapelu vždy obdivoval. Koncert nabídl pouze schématickou ai nudnou show, ve které se stal alfou a omegou nesnesitelně přeřvaný projev Axla Rose, megalomanského blázna za zenitem, který druhdy největší rockovou kapelu světa znásilnil ve svůj prospěch. Kromě několika kratičkých exhibic (jen když se Axl odběhl převlíct) byl projev kapely za Axlovými zády neslučitelný s myšlenkou na komplexní band. Když se vrátil, byl kytaristům stažen zvuk, tak že je mnohonásobně přehlušily i dekorativní ohnivé výbuchy za jejich zády. Jejich předem daná pozice upozaděných nájemných žoldáků makajících výhradně na svého šéfa znervózňovala.

Předkapela Danko Jones neoslnila, byť se trojice garážových rockerů snažila zabavit poměrně slušně zaplněnou halu seč mohla. S přibývajícím časem však jejich velmi dlouhé vystoupení pouze nudilo, a tak trochu působilo, jakoby se tahle předkapela snažila nahnat čas, jen proto, aby se na hlavní hvězdu nemuselo příliš dlouho čekat (stejně se čekalo a ne málo). Poměrně syrový bigbít na pomezí punku a garážového rocku stavěl na banálních sloganech.

Guns N´Roses začali před půldvanáctou a kdyby šlo od počátku o strhující koncert, kde by v plném nasazení střídala jedna vypalovačka druhou, neřekl by nikdo nic. Jenže on to strhující koncert nebyl. Krájelo se jak mohlo, minutové pauzy mezi každou skladbou, nudná preludia, to vše kazilo dojem stejně, jako skutečnost, že kdykoliv Axl otevřel pusu, byl to v prvé řadě jeho hlas a až pak to instrumentální křoví vzadu. Jasně, stylově ohozený doprovod, kytarista s cylindrem, dvacet Axlových klobouků a tři šátky, to všechno beru, ale kde zůstal pocit odžití a ztotožnění se s materiálem. Měl jsem pocit, jako bych sledoval skupinu hudebníků, kteří ještě nedávno na tohle turné účelově trénovali každé gesto, jako nějaké osazenstvo pražského muzikálu, o kterém se píše v Blesku. Vlastně je úplně jedno, co se ten večer hrálo, protože jak klasikám z „Apetite For Destruction“, pár věcem z obou dílů „Use Your Illusion“, nebo novým věcem z „Chinese Democracy“, které samozřejmě převládaly, nemohlo v takovéto formě pomoci vůbec nic.

Uzývaná, roztahaná, megalomanská šmíra a opravdu příšerný koncert, který devalvoval zejména egomaniakální Američan v klobouku texaského naftového magnáta, svou nově secvičenou (na pohyby úspornou) pódiovou choreografií, připomínající spíše Petra Koláře nebo jiného bývalého rockera, co je dnes za vodou. Buďme rádi, za deset let už může přijet v čele Gánů Jirka Paroubek.
Stray | 29. září 2010