Rozporuplná smrt Guse Chamberse z 13. října 2008, byť již hudebně s ústředním mozkem ENEMY OF THE SUN nějaký ten čas nespolupracoval, byla pro Waldemara Sorychtu zřejmě natolik významným okamžikem, že neváhal a na excentrického zpěváka si vzpomněl i na druhém řadovém albu své v současnosti již zavedené kapely „Caedium“. Tyto nenápadné narážky (např. outro „In Memoriam“ či intro „Lithium“, které má zřejmě evokovat prášky, které se Chambersovi – krom alkoholu – staly osudnými) sice celou nahrávku nijak výrazně neovlivňují, na to je až příliš režírovaná v typickém sorychtovském duchu, ovšem není pochyb, že jistým svým depresivním podtextem jí alespoň přidávají na další rozmanitosti.
Upřímně řečeno, neměl jsem nejmenších pochyb o tom, jak „Ceadium“ dopadne. Pravda, interval od debutu „Shadows“ byl poněkud kratší, než bychom od původem německého všeuměla čekali, ale v tomto směru měl mojí naprostou důvěru. Pochybuji totiž, že by Sorychta (respektive ENEMY OF THE SUN, i když mezi oba pojmy lze jednoznačně postavit rovnítko) přišel na trh s něčím, o čem by nebyl stoprocentně přesvědčen. A tak bylo nad (nepřítele) slunce jasné, že sbírka moderně vrnícího thrash metalu, obohacená o nejrůznější akustické kytarové variace a hardcoreové a death metalové přesahy, bude znovu strhující jako ta nejžhavější thrillerová novinka v kinech.
Po vzpomínaném úvodním intru album doslova zařízne skladba s téměř romantickým názvem „Another End Of The Rainbow“. Všechny typické stavební prvky ENEMY OF THE SUN (lze-li je tak nazvat na teprve druhé dlouhohrající nahrávce) jsou přítomny v míře více než dostatečné, takže je to opravdu řádná divočina se srdcervoucím výbuchem melodie v refrénu. Nechybí poutavé riffové vsuvky, šikovné kytarové sólo ani briskní výkon Daniela Zemana za bicími a Julese Näveriho u mikrofonu. Napětí trochu poleví až když v „I Am One“ přijde první laškování s akustickou kytarou, působivě vzdorující své elektrické alternativě a místy až záhrobnímu zpěvákově murmuru. „Chasing The Dragon“ nastaví v tomto směru ještě vyšší obrátky (úvodní mandolína je vskutku neodolatelná) a rázem tu máme horkého kandidáta na nejzvučnější okamžik alba. Hned za ní se sugestivně plazí „Castaways In The N.W.O.“, jíž zdobí mimo jiné také výrazné samply, doslova hýbající nakažlivým rytmem celé skladby. „The Power Of Mankind“ asi nejvýrazněji připomene to, co celou dobu visí ve vzduchu (GRIP INC., samozřejmě) a sveřepá jízda Sorychtovými kytarovými fantaziemi poté poskočí vpřed o další mílový krok v „Ticket“, vybavené znovu nejen výborným refrénem. Odpočinková „Paradigm“ dýchne punkovou nespoutaností, aby navazující nervózní dvojzápřah „Try Out/The Golden Horizon“ všechny podobné pocity znovu poněkud zpochybnil, podoben situaci, v níž si nájemný vrah dá se svojí budoucí obětí nejprve skleničku něčeho dobrého.
Závěr „Caedium“ je stejně stručný a výstižný, jako přehled živých vystoupení ENEMY OF THE SUN. Sázka na jistotu v „Sky Shooting Stars“ a „Stolen Sky“ a druhý nejsvětlejší bod alba v proklatě působivé „Aimless“, kde si kapela neváhá velmi účinně pomoci i prostým vytleskáváním rytmu. Rozdíl je pouze v tom, že skutečně razantně vylepšit by potřebovaly pouze ony koncertní aktivity skupiny. Tak snad možná právě teď je ten nejlepší čas.
