Mají-li heavy metalisté někdy svátek, pak je to zajisté ve chvílích, jako je tahle. Legenda, která je jako jedna z několika nejvíce zasloužilých podepsána pod dospíváním těžkého kovu, se po čtrnácti letech přetěžké hibernace vrací, aby ještě alespoň jednou dala všem okusit jaké to je, když vydává nové album. Dvacátého srpna letošního roku jsme si takovou slavnostní chvíli mohli vyzkoušet všichni na vlastní kůži, protože onen dlouho odepíraný pocit nám zprostředkovali slovutní ACCEPT, kteří pod titulkem „Blood Of The Nations“ rozeslali do všech světových přehrávačů zbrusu novou třináctku skladeb.
Nejdůležitější otázku, totiž zda se znovuzrodit s neodmyslitelným Udem Dirkschneiderem za mikrofonem či se bez něj raději neobrozovat vůbec, vyřešily ústřední mozky kapely Wolf Hoffmann a Peter Baltes filištínsky, když zvolily třetí variantu a na post zpěváka angažovaly Marka Tornilla. Hlasově to byl celkem dobrý tah, jistá hrubost a chraptivost projevu, tolik typická pro zpěváka této skupiny, mu rozhodně neschází a zároveň (což je zřejmě ještě důležitější) není žádnou bezduchou kopií Dirkschneidera.
Jenže to je pořád jen půlka úspěchu, v nějž slavná pětice bezpochyby úporně doufala. Pro tu druhou bylo zapotřebí vymyslet a natočit materiál, před nímž by se metalový svět nejlépe posadil na zadek. Respektive, vyvolat ducha kapely (když už je tedy vyvoláváno i její jméno) z megaúspěšných osmdesátých let minulého století a nechat zaznít skladby, které vás ve hřmotně zatěžkaném heavy metalovém tempu, rezonujícím zvláštním solingenským odérem, vezmou za srdce a řádně rozpumpují veškeré vaše adrenalinové zásoby. A tady, ať se na mě ortodoxní příznivci (jsou-li jací) krvavé „viktorky“ z obalu desky nezlobí, tady se mi zdá, že to úplně nefunguje. Jistě, nahrávku zdobí několik povedených, zvučně fungujících věcí (v jejich čele úderný otvírák „Beat The Bastards“ a nostalgické mašírovačky „Teutonic Terror“ a „The Abyss“, po nichž lze zabrat i na tradičními sborovými refrény zaštítěné „Time Machine“ a titulní „Blood Of The Nations“, na baladu „Kill The Pain“ a dejme tomu i na symfonicky probleskující „Shades Of Death“), ale zároveň mám na některých jejích místech (zejména později v průběhu hracího času,) dojem, že místo vymýšlení se spíše jen recyklovalo, a to nejen z vlastního. Navíc síle zásadních pecek typu „Fast As A Shark“, „Metal Heart“ či „Princess Of The Dawn“ se na celém albu nepřibližuje téměř nic (a naopak, třeba takový pokus o vzkříšení ducha posledně jmenované skladby v „New World Comin´“, v refrénu naprosto nepochopitelně rezignující na typickou metalovou důslednost, je poněkud nešťastný), takže ony vyjmenované pozitivní okamžiky, byť jich samozřejmě není zrovna nejméně, mi stále připadají jako poněkud málo na to, že jde o album ACCEPT, navíc po takovém půstu.
Vpodstatě je to tedy jen mírně nadprůměrná heavy metalová deska, nic víc bych v „Blood Of The Nations“ nehledal. Mírně nadprůměrná deska na úrovni U.D.O.va „Dominatora“, přimícháme-li do toho i aktuální výsledky zbývajících originálních členů ACCEPT, rovnající se ničemu extra zásadnímu, obohacenému o pár vydařenějších momentů. Kdyby to pánové bývali přeci jen dali dohromady v té úplně nejsilnější sestavě a použili to nejpovedenější z obou předmětných alb, věřím, že by z toho možná mohlo být heavy metalové album roku. Takhle je ovšem samotné znovuzrození ACCEPT daleko větší událostí než celé „Blood Of The Nations“, což zamrzí o to víc, že k němu bude samozřejmě už navždy patřit.
DOSTALI TO TAM! :-) Nějakou dobu jsem se srovnával s faktem, že se u ACCEPT již nikdy nebude durdil brunátný maršálek z Wuppertalu, již třicet let platící za synonymum militantně buldočího zaujetí pro metal, nýbrž pouze nějakej americkej mafiánek, co vypadá jako mladší brácha Roberta DeNira. Už mi to však vůbec nevadí. Mohu totiž s čistým svědomím říci, že se Mark Tornillo se svou nelehkou úlohou porval se ctí a odvedl zde opravdu dobrou práci. Cože dobrou? Přímo výbornou.
„Blood Of The Nations“ je deskou, která je dělaná přímočaře a pro fanoušky ACCEPT, a protože jsem měl na její naposlouchání dostatek času, a její kvalita za tu dobu vykazovala pouze narůstající tendence, musím se za ní postavit. Ukázalo se totiž, že nemá žádných slabších míst. Hymnický "teutonic metal" je znovu svěží, přesně jak v dobách největší slávy Němců a každou minutou upoutává pořádnou dávkou zdravé agrese. Takhle kvalitní čistě heavy metalové desky dnes zkrátka nevznikají, tudíž, po všemožných stylových fůzích a kombinacích žánrů prostupujících tvrdě rockovou scénou, při poslechu nových ACCEPT, člověk hned lépe dýchá a cítí hrdost na staré pořádky a tradici metalové hudby. Wolfi je po pětadvaceti letech znovu v životní formě a to ať už nás zde spolu s Hermanem Frankem zásobuje říznými laufy (třeba jako v nekompromisní "Pandemic") nebo kouzlí sóla v jediné zdejší baladě (krásné "Kill The Pain"). U tradičních sborů ve skladbě "Shades Of Death" nebo u povedeného titulního záseku, se musím až potutelně usmívat, jak jsem se zdejším opakováním metalového výraziva spokojen. Nikdo neočekával, že ACCEPT přijdou s albem, které by dalo zapomenout na jejich nejlepší desky, novinka však jejich kvalit téměř dosahuje. Její „Krvavá pečeť“ s přehledem drtí vše, co v táboře ACCEPT vzniklo od časů podceňované „Ruské frajeřinky“.
Rozpoznatelná chuť pokračovat, nehynoucí zaujetí pro heavy metal a velká dávka energie těmhle padesátníkům rozhodně nechybí, takže mi z toho vychází prvotřídní a opravdu poctivá řemeslná práce. Úvodní trojice („Beat The Bastards“, „Teutonic Terror“, „The Abyss“) a rovněž trojice závěrečná („New World Comin´“, „No Shelter“, „Bucket Full Of Hate“) patří k vrcholům, nicméně, ani ostatní materiál nezaostává. Věhlasný Andy Sneap nezklamal, přičemž oceňuji hlavně fakt, že zvukově přenesl německý heavy metal do současnosti - album se vyznačuje moderním "groovy" zvukem, který pulzuje jako živý organismus, přesto si zachovává všechna základní poznávací znamení letité hudby ACCEPT. Možná by to zde k úplné dokonalosti chtělo nepřeslechnutelný „flag boat“ typu „Fast As a Shark“ nebo „Metal Heart“, ale (jak by řekl fotbalový komentátor Čapek) - "to už se dostáváme do kategorie snů". Takhle je to tedy zatím v těsném závěsu za "Restless And Wild", "Balls To The Wall" a "Metal Heart". Přeji tedy Markovi všechno nejlepší….a ať se stane silným frontmanem, který udrží tuhle legendu při smysluplné existenci.
Vrcholky alba: "The Abyss" (absolutní jízda, šílenství v přímém přenosu - vzpomínky na první náslechy "Painkillera" zpřed dvaceti let), "Shades Of Death" (tohle je mohutná kovová obluda, která drží těžiště celého alba), "New World Comin´"(inspirovaná "Princess Of the Dawn" ovšem se svojským kouzlem a tradičně super kytarou Wolfiho), "No Shelter" (vedle "Teutonic Terror" největší hitovka, hodně svěží a příjemná na poslech) a "Bucket Full Of Hate" (riffařina jak má být, stejně jako "Pandemic" fascinuje svou přísností a důrazem). A máme tady zase nultý rok a s ním vynikající heavy metalové album od kapely, které nikdo už moc nevěřil. Album, které se brzy stane opravdovou legendou (stejně jako "Painkiller" a "Brave New World").
A teď mne již omluvte, odcházím do nejbližšího Army shopu! ... [5. září 2010]
