DIO - Killing The Dragon

DIO - Killing The Dragon

DIO - Killing The Dragon

DIO - Killing The Dragon

Ronnie James Dio je nestor Hard Rockové hudby, který je již navždy zapsán v síni slávy především pro svá alba z počátku osmdesátých let ( Heaven and Hell a Mob Rules s Black Sabbath, Holy Diver a The Last in Line sólově). Nicméně je to i ten stárnoucí Dio, kterému již koncem minulého desetiletí jakoby docházely nápady a jeho desky se nemohly vyhoupnout z průměru. Musím přiznat, že jeho nový počin jsem očekával tak trochu s rozpaky, zda po až zbytečně tvrdých, nemelodických Angry Machines a nudné Magice, by se už přeci jenom Ronnie neměl odebrat na zasloužený odpočinek. Killing the dragon je však velice milým překvapením. Již na první poslech je patrno, že hudba neztratila svou hutnou rytmiku předchozích alb a zároveň se Dio vrací ke svým pěkným melodiím z osmdesátých let.

Sestava hudebníků okolo Dia prošla v posledním desetiletí značnou rošádou a i na novém albu najdeme nové tváře. Jeho dlouholetý spoluhráč Vinny Appice (bicí) odešel již před Magicou, aby dělal u Sabbatů záskok za věčně nemocného Billa Warda a byl nahrazen Simonem Wrightem, Craig Goldy (kytara) se vytratil a jeho místo nahradila nová tvář Doug Aldrich (dříve Lion). Zůstal Jimmy Bain ( basa, hrál s Diem už v Blackmoorově Rainbow a pak na jeho prvních sólových albech a po delší době se znova objevil na Magice ). Celé desce pak vedle Diova hlasu vévodí především tvrdá rytmika v podání dua Bain/Wright, která mnohdy zastiňuje jinak vcelku slušného kytaristu Aldricha, jež o sobě dává vědět především v krátkých, nevtíravých sólech.

Album otvírá skladba Killing The Dragon ve středně rychlém tempu, od kterého až do konce kapela příliš nepoleví. Texty zůstaly stále lyrické, temně magické, občas příliš neříkající, prostě takové, jak je už po desetiletí Ronnie píše. Mírné zmírnění přichází ve třetí skladbě Scream, s výborným, chytlavým refrénem a i kytarista zde může ukázat, že v něm jisté nadání přeci jenom dříme. Následují rychlé, hutné riffy a rozjede se Better In The Dark, asi nejvýraznější skladba celého alba. Tento kousek se autorskému duu Dio/Bain vskutku povedl. Po utahané, dost průměrné skladbě Rock And Roll přichází titulní song Push, klasický Diův kvapík. V pomalé, melodické skladbě Throw Away Children, kde Ronniho hlas vskutku majestátně vyznívá, si stříhne refrén s dětským sborem. Pravda, dětska jsou jen na pozadí, přesto tahle skladba značně převyšuje zbytek alba. Svým rytmem i melodií připomíná staré klasiky Egypt a Sacred Heart. Na Before The Fall si klávesové sólo zahrál Scott Warren (hrál na Strange Highways), vcelku pěkné, jenomže hlasité rytmické duo Bain/Wright ho nenechá příliš vyniknout. Album pak uzavírá vcelku průměrná skladba Cold Feet.

Booklet je skromný, přesto povedený, texty, pár ponurých obrázků ( a ten legrační na obalu, kde banda vesničanů, mající v rukou motyky a vidle, statečně bojuje s drakem), fotka kapely (která by mohla nést titulek “Kapelník a jeho synové” :-)) ) . Závěrem lze říci, že Killing The Dragon je velmi dobré album, určitě povedenější než alba předchozí, nepodbízivě se navracející ke starým kořenům. Na druhou stranu ničeho nového jsme se na Killing The Dragon nedočkali. Poctivý Hard Rock, nevtíravé melodie a samozřejmě jedinečný Diův vokál.

 78

Manatar

Hodnocení

Autor
7,5 / 10
Redakce
7 / 10
Čtenáři
7,4 / 10

Další informace

Sestava

Skladby

  1. Killing The Dragon
  2. Along Comes A Spider
  3. Scream
  4. Better In The Dark
  5. Rock & Roll
  6. Push
  7. Guilty
  8. Throw Away Children
  9. Before The Fall
  10. Cold Feet

Diskografie

Master Of The Moon (2004)
Killing The Dragon (2002)
Magica (2000)
Inferno/Last In Live (Live) (1998)
Angry Machines (1996)
Strange Highways (1994)
Lock Up The Wolves (1990)
Dream Evil (1987)
Intermission (EP) (1986)
Sacred Heart (1985)
The Last In Line (1984)
Holy Diver (1983)

Jiné pohledy

Louis
7 / 10

Ono to možná bude vypadat jako ohrávání staré známé písničky, ale je zkrátka fakt, že prostě byli, jsou a budou kapely a interpreti, u jejichž nejnovějších alb byly, jsou a budou možné pouze dva diametrálně odlišné přístupy k jejich vnímání. Nic nového pod sluncem, starého psa novým kouskům nenaučíš, zlatá střední cesta a bůhvíjaká další podobná hesla a pořekadla myslím velmi trefně vystihují samotnou podstatu téhle věci, a je na pak člověčím jedinci, aby si sám rozhodl, zda je ve smyslu oněch dvou přístupů pro nebo proti. Tedy nakolik se mu konkrétně v případě malého velkého trpasličího pěvce Ronnieho Jamese Dia zamlouvá to, že Mistr a jeho stejnojmenná družina DIO se pořád a neustále drží zuby nehty svého „kopyta“, stylový odklon od něj nelze čekat ani v tom nejrůžovějším snu, a že nám tudíž na pokračování servíruje další a další jako vejce vejci podobné kousky ze svého hardrockového pojetí heavy metalu. Přičemž se zřejmě lze ztotožnit s myšlenkou jednoho českého hudebního publicisty (jehož jméno už mi bohužel vypadlo), že totiž úplně nejlepší to bylo na samém počátku (dodnes nepřekonaná a nepřekonatelná deska „Holy Diver“ z roku 1983) a dál už se jednalo jen o tu slabší a tu silnější odvar, možná i v závislosti na tom, jak naladěný byl Mistr při tvorbě čerstvého materiálu a jakými muzikanty se při tom obklopil.

Vznik „Killing The Dragon“ v tomhle směru napovídal odvaru silnějšímu, neb jména uvedená u jednotlivých hudebních nástrojů nepochybně zvěstovala letitou hard rockovou zkušenost a prověřenou kvalitu (zejména kytarista Doug Aldrich, jak je na albu slyšet, si svou práci odvádí více než stoprocentně), takže mě trošku zarazil snad jen Simon Wright za bicími, protože za škopkovou soupravou jsem si téměř neodmyslitelně zvykl vídávat věrného Diova souputníka Vinnieho Appice (i když teď opravdu nevím, jestli hrál i na předcházejícím albu „Magica“ z r. 2001). A úvodní, titulní pecka mi tenhle dojem okamžitě potvrdila, takže sotva doznělo její vnadné intro, musel jsem si pro sebe uznale pokývat hlavou nad typicky dráždivě „pochodujícím“ kytarovým riffem, doplněným přesně načasovanými dramatickými breaky, po nichž majestátně splývá Mistrův nezaměnitelný vokál, přes přibývající křížky na bedrech stále průzračný a lahodný jako právě otevřená láhev sektu. Hlas Ronnieho Jamese Dia, marná sláva, byl a stále prostě je jedním z největších světových rockových momentů, obzvláště když je ještě tak velmi výrazně zabarven. Škoda, že hned vzápětí musí člověk chtě nechtě prohlédnout jeden z nejošuntělejších komerčních zvyků a triků, totiž dávat na první místo desky její potencionálně největší hitovku, a zklamat se ve víceméně „běžných“ kouscích „Alone Comes A Spider“, „Scream“ a „Better In The Dark“, jež ani onen zmiňovaný magický vokál nevytáhne někam výš než o mrňousek nad pouhopouhý průměr. Naštěstí ale není všem písním konec, protože přichází další výrazné místo alba, rušené jen skladbou „Push“, zařaditelnou spíše do kategorie posledně zmíněných tří věcí. Po něžném a baladickém preludování v úvodu se totiž rozhoupe gigantický kytarový kolos, výstižně pojmenovaný „Rock & Roll“ s mohutným hymnickým refrénem, při němž málem tuhne krev v žilách. Podobně chladí a zchladí i „Guilty“, vedená ve stejném, spíše pochmurnějším duchu, u níž ale vystupuje do popředí znovu především vnadný Diův hlas, stylizující se ve smyslu názvu skladby do jakéhosi obviňujícího tónu. A do třetice je tu ještě „Throw Away Children“, pomaleji vedený kousek, blýsknuvší se ovšem dalším originálním melodickým motivem a nečekaným (ve spojení s Diem) využitím dětského pěveckého sboru. Zbylé dvě skladby naproti tomu znamenají už jen další zbytečnou selanku a mám takový pocit, že by se album bez nich úplně klidně obešlo, i když to by se asi neslučovalo s obecným pojmem o délce hracího času dlouhohrající desky, čili kupující fanoušek by s tím eventuálně nemusel být až zas tak moc srozuměný.

Tak nevím, no, jak to koneckonců právě v takových případech bývá. DIO na „Killing The Dragon“ nezklamali ale ani výslovně nešokovali, jen prostě tak jako většinou příjemně potěšili. Člověk sám cítí, že to není úplně ono, a že tam je jistá nezanedbatelná rezerva, jenže zase dopředu ví, že tahle rezerva je v tomhle případě prakticky nedoplnitelná, a tak mu již tradičně nezbývá jinak, než z úcty k legendě přimhouřit oko a pousmát se. Ale jo, Ronnie, ty můžeš vždycky. ... [11. května 2004]