Osvědčené přísloví říkající něco o tom, že méně někdy znamená více, lze bez mrknutí okem použít na právě vycházející novinku od těchto kalifornských thrashmetalových matadorů, protože nebýt její opravdu neúnosné délky, dala by se mnohem snadněji přežít bez zjevného úpadku pozornosti. K faktu, že materiál na mnoha místech upadne do monotónní rubanice přispěje také zjevně nejméně zajímavý hlasový výkon Roba Dukese za celou dobu jeho působení v kapele. Ani bych se tedy nedivil, kdyby se určitá část fanoušků začala opětovně zajímat, co dnes vlastně dělá Steve „Zetro“ Souza, a to navzdory faktu, že na minulém albu dával Dukesův výkon svému předchůdci obrovsky na frak a prakticky v sobě objevil nové možnosti pro celkový výraz kapely. Naděje bohužel neměly příliš dlouhého trvání. Novinka se sice svému předchůdci „The Atrocity Exhibition: Exhibit A“ vyrovná jak nasazením, tak profesionálně odvedeným studiovým vkladem (Andy Sneap odvedl znovu poctivé řemeslo a EXODUS jsou již dostatečně zkušenou kapelou na to, aby výsledek byl znovu prvotřídní), ale co se týče rozmanitosti materiálu, jde o dílko o něco méně povedené.

Je obdivuhodné kolik chuti do práce má v posledních sedmi letech kytarista a šéf EXODUS Gary Holt, stejně tak jeho dnešní kytarový sparingpartner Lee Altus, který na přelomu letošního roku uskutečnil rovněž réunion svých (již dlouhou dobu spících) HEATHEN a nahrál s nimi novou desku plnou nemalých příslibů do budoucna. Je tedy obdivuhodné s jakým zaujetím oba pánové své řemeslo stále vykonávají. Letos tedy EXODUS vydávají již své deváté řadové album a čtvrté v nové fázi své existence. A přestože některá z těchto děl nepřinesla zas až tak moc nového, asi se všichni shodneme, že ani jedno nebylo vyloženým odvarem. Z tohoto důvodu tvrdím, že novinka pokračuje v nastoleném tempu a přináší přesně to, co od hudby jedné z předních amerických thrashmetalových legend její fanoušci očekávají. Více než hodinový masakr nasupených riffových běhů, breaků a nervních sól je tedy přesně to pravé, co lze od letité formace z Bay Area čekat. Jenže pokud se na to celé koukneme z druhé stránky, zjistíme, že v neprospěch „Exhibit B: The Human Condition“ hraje především obrovská délka, díky které se celý materiál stává poměrně těžko skousnutelným bez úpadku posluchačovy pozornosti. Ke všemu ještě přispívá již výše zmíněný méně zajímavý Dukesův projev, než bylo u něho zvykem v minulosti. Rob se tentokrát více méně drží jedné nasrané polohy a je to věci opravdu na škodu.

Vrcholy alba tedy vidím jak v úvodních dvou položkách „The Ballad Of Leonard And Charles“ a „Beyond The Pale“, které nasadí laťku proklatě vysoko a dostanou nahrávku do pořádných otáček, tak v několika skladbách z epicentra dění (viz.níže). Kytarové riffy se od úvodních momentů doslova zarývají do masa a rvou tkáň ještě pořádně horkou. Mimo první dvě skladby tedy zaujmou zejména nenávistné rubanice jako „Downfall“, „Nanking“, „Burn, Hollywood, Burn“ a „Democide“, které zde tvoří jakési pevné jádro. Nevím jestli jde o úpadek výhradně mé pozornosti v koncové části alba nebo jestli je materiál doopravdy tak monotónní, ale můj názor je ten, že by se v případě „Exhibit B: The Human Condition“ jednalo o kompaktnější sbírku v případě jejího zkrácení, takhle musím dát novým EXODUS znovu tradičních sedm. Legenda stále žije, ale je to žití plné rutinérství a pro okruh věrných. Čekal někdo víc?