RATT, coby jedna ze stěžejních kapel americké glam metalové scény osmdesátých let, vždycky představovala učebnicový příklad pozlátkového životního stylu tehdejších rockových hvězd a její členové si vždy dokázali veškeré „radosti“, které jim tento způsob bytí nabízel, dokonale užít. Nehledě na to, že ne všichni z tohoto šíleného kolotoče monstr koncertů, honosných mejdanů, drahých drog a postelových radovánek vyšli se zdravou kůží (viz. kytarista Robin Crosby, kterého závislost na nejostřejších návykových látkách stála nejenom majetek, ale i život – v roce 2002 zemřel jako bezdomovec na AIDS), ale na druhou stranu, také ne všichni to brali tak zgruntu. Pro tentokrát však zanechme popisu chmurných následků nezodpovědného chování a zaměřme se na to pozitivní, a to na jejich zlatou jízdu celými osmdesátými lety, kdy RATT prostřednictvím svých alb i koncertů žali obrovské úspěchy. Zde je tedy můj pohled na jejich úspěšnou pouť osmdesátými lety a vlastně i na celou jejich diskografii.
Out In The Cellar (1984)
Debut „Out In The Cellar“ symbolizuje vše, co provázelo nástup nové a první generace glam metalových kapel z Kalifornie. Generace, ze které se rovněž rekrutovali konkurenční DOKKEN a MÖTLEY CRÜE. Spojení majestátně napumpovaného stadiónového rocku po vzoru KISS a VAN HALEN, se sexuálně smyslnými texty a „staccato“ kytarovým dvojzápřahem, po vzoru tehdy v Americe velmi úspěšných britských JUDAS PRIEST. To bylo to pravé koření, které potřebovali namíchat všichni po odvazu a mejdanové zábavě vyhladovělí fanoušci rockové hudby té doby, kterým už se dávno zajídaly fotrovsky korektní vyjadřovací vlastnosti lídrů tehdejší zaoceánské AOR. Předzvěstí debutu bylo bezejmenné minialbum, na kterém se RATT (pro manažery Atlantic Records) velmi osvědčili schopností přilákat k sobě zástupy fanynek, ale zejména také jako kapela schopná upoutat na sebe pozornost svěžími metalovými hymnami, jejichž charakter určoval zejména rozkřáplý vokál Stephena Pearcyho a kytarová sóla dua Crosby/DeMartini. Po úspěchu bezejmenného minialba přišla dlouholetá smlouva s mamutím vydavatelem a debutové album již v USA útočilo plnou silou (několikanásobná platina). Jeho přednosti dokumentují jak atraktivní hymny „Wanted Man“, „Round And Round“ nebo „Back For More“ (ta byla již na minialbu), tak několik klipů často rotujících na MTV. Koncerty kapely se tehdy staly velmi coolovou událostí nejen pro pestrobarevně ohozené davy nastrojených amerických dívek. I dnes je album považované za povedené a patří do zlatého fondu glam metalové hudby té doby. Takže debut jako víno s vrcholem ve skladbě „Lack Of Communication“.
(8/10)
Invasion Of Your Privacy (1985)
Dvojka „Invasion Of Your Privacy“ využívá osvědčeného receptu započatého na debutu a na rozdíl od svých následovníků má opravdu co nabízet. Dodnes jde o velmi oblíbené album u fanoušků RATT. Mediálně použitelných hitů (MTV) je zde ještě více, a tak není divu, že kapela zažívá prakticky vrcholné období svojí kariéry (album je znovu několikrát platinové). Jedná se o poslední desku RATT, kterou, jak později uštěpačná kritika, tak metaloví fanoušci, sežrali i s navijákem, a tudíž šlo ve Spojených státech o horké zboží melodickým metalem nasáklé poloviny osmdesátých let, tedy doby předcházející thrashmetalové apokalypse. Kapela hraje titánské show v prostorných amerických halách a další fanynky se jen hrnou. Kolotoč nevázaného životního stylu se naplno rozjel a armáda cukrátek rekrutujících se převážně z řad modelek a obskurních hollywoodských hvězdiček, rázem pětici obklopuje na každém kroku. Vrcholem je pak vystoupení na donningtonském klání Monsters Of Rock v létě 1985. Mladý Warren DeMartini zde potvrzuje svůj obrovský kytarový talent, i přestože skladby neokupuje ve svůj prospěch, ale hraje jen to, co se sluší a patří na metalově úderný rock´n´rollový song, který má za úkol upoutat na první poslech. Ještě stále se však dělí o důležité party se zkušenějším Robinem Crosbym. Svůj typický skladatelský potenciál předvedou jak Stephen Pearcy, Juan Croucier, tak Robin Crosby, takže máme co do činění s albem výrazných glam metalových hymen, plných sexuálních narážek a vtipných dvojsmyslů – „You´re In Love“, „Lay It Down“ a „What You Give Is What You Get“. Nejlepší deska RATT.
(9/10)
Dancing Undercover (1986)
Třetí album představuje jakýsi bod zlomu, od kterého dochází nenápadně k určitému obratu a sice k invenčně hubenějším časům, i když o žádném komerčním fiasku nemůže být stále ani řeči. „Dancing Undercover“ bylo ve své době velmi úspěšným projektem. Zklamáni byli jen ti, kteří čekali, že se RATT posunou někam dál, ale v té době nebyly zkrátka změny zas až tolik v módě a hlavně ku prospěchu věci. Pro kapelu bylo nejdůležitější vydělávání peněz. Z RATT se rázem v očích pisálků a hudebních sledovačů stávají marnivá princátka, která si libují v pozici rockových hvězd, užívajících si své pozice bez zjevné chuti po nějakém vývoji. Kritika album nekompromisně sundala a poprvé označila kapelu za neschopnou jakéhokoliv posunu. Singlové trháky „Dance“ a „Body Talks“(byla použita ve filmu „Zlaté dítě“ s Eddiem Murphym v hlavní roli) představují to jediné, co zde trochu výrazněji zvedá hladinu adrenalinu. Jinak jde o rutinní přehrávání úspěšného modelu prvních dvou alb, ovšem s menším zápalem. Tedy všeho, co skupinu charakterizovalo do té doby. Jediný rozdíl byl ten, že dobrých skladeb už zde nebylo tolik – kromě zmíněných snad už jen „Slip Of The Lip“. Jede se turné s čerstvými lídry druhé vlny glam metalu - POISON (tehdy debut „Look What The Cat Dragged In“ - 1986) a návštěvnost trhá rekordy jako nikdy před tím. Vše vrcholí koncertem v newyorské Madison Square Garden.
(6/10)
Reach For The Sky (1988)
„Reach For The Sky“ představuje kvalitativní pád o několik tříd dolů a jde o album poměrně ostře kontrastující s dobou, ve které už zjevně nestačilo útočit nosným riffem, dobře poslouchatelnou slokou a příjemně vystavěným refrénem. Takhle přesně totiž vypadají alba od finančně zabezpečených kapel, nemajících sebemenší motivaci po jakémkoliv novém uměleckém sdělení. Částečný ústup od heavymetalově řízného zvuku směrem k bluesově laděnému popmetalu byl spíše na škodu. Znovu chybí výrazné skladby a to ještě citelněji než u předchůdce. Kritika nahrávku doslova rozcupovala a zaházela splašky, nicméně znovu se to celé velmi dobře prodávalo. Singlové hity „Way Cool Jr.“ a „I Want A Woman“ dodnes platí za stejnou klasiku, jako kterékoliv ústřední skladby z alb předchozích. Kytarové party nenapravitelného flámovače Robina Crosbyho, kterého zjevně více zajímalo strkání stodolarových bankovek do kalhotek go-go tanečnic, než nějaké nahrávání, byly ve studiu upozaděny a taktovku na kytarami definitivně přejímá Warren DeMartini. Všem je však jasné, že pokud se něco nezmění, RATT budou mít brzy problém. Nové kapely totiž počaly růst jako houby po dešti a řada z nich již dosáhla nesrovnatelně většího úspěchu (CINDERELLA, POISON, GUNS N´ROSES), než se to kdy povedlo RATT. A to již v závěsu bují nové alternativně rockové hnutí (nejen to ze Seattlu), které naplno prorazí za velmi krátkou dobu. Album tedy představuje rozlučku s dlouholetým producentem Beau Hillem, který stál doposud u zrodu všech jejich nahrávek.
(4/10)
Detonator (1990)
Na pomoc povolán zachránce kariér uvadajících hvězd – Desmond Child, který se podílel na spoluautorství u většiny zdejších skladeb. Materiál na „Detonator“ představuje podstatné zlepšení, a to zejména kvůli výrazně kvalitnějšímu skladatelskému vkladu než tomu bylo u posledních dvou alb, ale i kvůli produkční práci dělané jakoby z čistého stolu. Desmond Child totiž RATT navlékl do slušivého pop metalového kabátku a skladby pod jeho taktovkou získaly novou, vzdušnější a hymničtější podobu a byly rovněž opatřené bombastickým zvukem, který se tehdy nosil jak u lídrů scény – BON JOVI, MÖTLEY CRÜE a DEF LEPPARD, tak u nových akvizic typu WINGER, WARRANT nebo SLAUGHTER. Singly „Shame Shame Shame“ a „Lovin´You Is A Dirty Job“ sice znovu okupovaly rádia i hudební televizní stanice, ale nejsem si jistý, zdali opravdu představují to nejlepší na desce. Osobně své favority vidím u „One Step Away“ a „Hard Times“. Na japonském turné vyvrcholily dlouholeté problémy s Crosbym, kdy nebyl schopen odehrát několik koncertů, takže byl ihned po návratu odejit a v roce 1991 na chvíli nahrazen Michaelem Schenkerem. To se však kapela zaskočená nepříliš velkým úspěchem svého posledního alba a celkovým nezájmem rockových fanoušků i hudebních periodik pomalu rozpadala. Na svět se tehdy již nějakou dobu klubaly zcela nové směry rockové hudby, které proti neměnným skupinám jako RATT, stály vždy v opozici a jejich konkurence znamenala brzkou smrt. Dnes těžko sehnatelná výběrovka „Ratt ´N´Roll“ byla tehdy rozloučením na mnoho let.
(8/10)
Ratt (1999)
Comeback na sklonku devadesátých let, který byl předznamenaný výběrovkou B stran singlů a starých rarit – „Collage“ (1997), se uskutečnil již bez Crosbyho, ale rovněž bez původního baskytaristy Juana Crouciera, kterého zde nahradil Robbie Crane (ex-VINCE NEIL). Album nemělo žádný název, a tak deska nahraná pouze ve čtyřech (Pearcy / DeMartini / Crane / Blotzer) platí za jakýsi nový start. Kapela rázem tíhne k zemitějšímu hardrockovému výrazu, lehce šmrncnutému slušivým post-grungeovým odérem a vlivy blues. Skladby jako „Over The Edge“, „Live For Today“ a „Breakout“ se velmi povedly, ale album, zhotovené pod producentskou taktovkou Ritchieho Zita a patronátem šéfa a hlavního resuscitátora velkých zaoceánských jmen rockové minulosti - Johna Kalodnera, jinak trpí nevyvážeností. Po jeho realizaci dochází k rozmíšce mezi Pearcym a duem DeMartini / Blotzer, aby na několik dalších let dvojice pokračovala pod názvem RATT s novými členy a již bez svého dlouholetého frontmana. Následuje mnoho sezón plácání se na místě a hraní obskurních štací v sestavě, se kterou nemají původní RATT nic společného. Tak za mikrofonem několik sezón působí Jizzy Pearl (ex-LOVE/HATE) a v sestavě se mihnou taková jména jako Keri Kelli a John Corabi. Až letos dochází konečně k realizaci alba prostřednictvím smlouvy s Roadrunner Records. Novinka „Infestation“ již nazpívaná Stephenem Pearcym představuje skvělý a po všech stránkách dotažený návrat.
(6/10)
