POUTA - těsná a nepříjemná

POUTA - těsná a nepříjemná

POUTA - těsná a nepříjemná

POUTA - těsná a nepříjemná

Jsou „Pouta“ především výpovědí o bezútěšnosti doby, v níž se jejich děj odehrává, anebo spíše příběhem tragédie malého zamindrákovaného jedince, kterému se v rukou koncentruje moc pramenící ze služby v státním represivním orgánu? To je asi první otázka, deroucí se na mysl už v průběhu závěrečných titulků, které svým charakteristickým způsobem hudebně podkresluje uskupení WWW. Otázka v konečném důsledku však zbytečná, protože „Pouta“ kromě věrně zobrazené normalizační letargie bodují hlavně jinými atributy.

POUTA

Mezi ty rozhodně patří promyšlený scénář, jehož kostru tvoří příběh osobního selhání psychicky nevyrovnaného a nezvladatelného důstojníka StB, jemuž jeho nejnovější úkol přerůstá přes hlavu. V této souvislosti je často skloňováno jméno německého filmu „Životy těch druhých“. S „Pouty“ je pojí právě dějová linka zobrazující špiclování a šikanování „protistátního“ živlu, jež se stává pro ústřední postavu osobní záležitostí. Zatímco však v německém špektáklu sledujeme proces určité morální nápravy, v novém českém snímku nic takového nehledejme. Antonín Rusnák v podání Ondřeje Malého je naprosto bezskrupulózní psychopat s násilnickými sklony a se zcela vyprázdněnou osobnostní schránkou. Je sice velmi ceněným pracovníkem aparátu, jež za komunistický režim odváděl černou práci, to však nesvědčí ani tak o jeho kvalitách coby policejního důstojníka, jako především o organizaci, pro níž pracuje.

Neprůhledný charakter přivádí do rozpaků i jeho neméně „pragmaticky“ se chovající kolegy. Zobrazení ostatních estébáckých postav, z nichž se nejvíce prostoru dostává Rusnákovu parťákovi v podání slovenského herce Lukáše Latináka a nadřízenému, kterého s chladnou grácií ztvárnil Oldřich Kaiser, nepostrádá v rámci omezenějšího prostoru plastičnost a snahu o objektivní pohled. Příslušníci represivního aparátu jsou zde vyobrazeni jako poměrně inteligentní lidé, kterým jsou (s výjimkou šéfa, jenž nostalgicky vzpomíná na neomezené pravomoci z padesátých let), nějaké komunistické ideje víceméně ukradeny a spíše si pragmaticky užívají výsadního postavení a výhod, které jim práce pro StB přináší. A když jeden z nich v opilosti zakřičí, že „jeho hrdinové jsou Beatles“, tak vám musí běhat mráz po zádech.

POUTA

Obrazové pojetí filmu se nesnaží za každou cenu pitvat v dobových detailech a kulisách. Beznadějný začátek osmdesátých let zde symbolizují především obrazy šedivého panelového sídliště, včetně pohledu skrze záclony Rusnákova bytu, stylizovanými záběry interiéru tovární haly a ošuntělých kaváren a hospod. Žádná laskavá nostalgie po době, nad kterou bychom se měli hlavně pousmát. Hudební doprovod je však ryze moderní záležitostí. Techno-industriální beaty a variace jen zdůrazňují dusivou a neutěšenou atmosféru celého snímku. Ta se soustředí kolem minimalizovaného světa několika protagonistů, z nichž se jen marně rekrutuje někdo, s kým se dá plně ztotožnit.

Mohla by to být mladá slovenská jeřábnice (Kristína Farkašová), která v rozbouřeném moři pokřivených charakterů tvoří maják nezkaženosti a optimistického pohledu na svět. Ten už dávno ztratil i disidentský spisovatel Pavel, jenž v jednu chvíli poskytuje rozhovor západním televizím, aby vzápětí dopsal další hlášení pro StB. Disident Tomáš, na něhož Pavel donáší, taktéž není zrovna prototypem morální autority brojící proti nenáviděnému politickému režimu. I zdánlivá charakterová nevyhraněnost ústředních postav tvoří další výraznou položku ve skvělém ztvárnění atmosféry šedi období normalizačního vrcholu.

POUTA

Režisér Radim Špaček se rozhodl „zariskovat“ i na poli castingu. Obsazení ve filmu neprovařenými herci mu vyšlo do puntíku. Nejvíce se samozřejmě bude hovořit o roli Ondřeje Malého, kterému malého zamindrákovaného nešťastníka věříte každým coulem. Největší problém jsme měl i přes již zmiňovanou zvrácenou grácii, se kterou Oldřich Kaiser s láskou vzpomíná na padesátá léta, právě s postavou šéfa pražské StB. Nějak jsem si stále z těch Kaiserových replik nedokázal vydolovat brutálního estébáka mučícího vězně. Na dalších vedlejších rolích se těžko dá hledat nějaká kritika. Ať už hovoříme o Kristíně Farkašové, Luboši Veselém, jenž i přes svoje kvality ztvárněním spisovatele-donašeče velmi příjemně překvapuje, Martinu Fingerovu anebo Lukáši Latinákovi, který svým provedením Rusnákova parťáka vzbuzuje místy ještě menší sympatie, než ústřední postava.

POUTA

Nechtěl jsem tuto recenzi končit povzdechem nad kvalitou současného českého filmu s mírně optimistickým dovětkem. Loňský rok na české filmové scéně však k tomu optimismu dodal dost pádné důvody. Přestože by se „Poutům“ dalo vytknout občas až příliš pomalé tempo a některé televizní dialogy (Rusnákovy rozhovory s manželkou), jedná se o další snímek v rozrůstající se řadě, který se vysoce povznáší nad provinční malost a svoji syrovostí a nekompromisností se taktéž zcela vymyká již pověstné české „laskavosti“.

 6

Dalas

Verdikt

Nekompromisní a minimalistický pohled přímo do nitra zahnívající normalizační doby.

Hodnocení

Autor
8 / 10
Redakce
8,5 / 10
Čtenáři
7,3 / 10

Další informace

Stopáž: 146 min.

POUTA
[Česko / Slovensko 2009]

Režie: Radim Špaček
Scénář: Ondřej Štindl
Kamera: Jaromír Kačer
Hudba: Tomáš Vtípil
Hrají: Ondřej Malý, Kristína Farkašová, Luboš Veselý, Lukáš Latinák, Oldřich Kaiser, Ivana Uhlířová, Martin Finger, Roman Zach, Iva Pazderková, Barbora Milotová.

Premiéra ČR: 4. 2. 2009

www.pouta-film.cz

Jiné pohledy

Stray
8,5 / 10

Nekašírované a detailní zachycení atmosféry někdejší doby na jednání několika jedinců, z nichž téměř nikdo nevychází bez charakterové úhony. Fim především sděluje, že vůle k zločinu není dána politickou motivací, ale především vůlí jedince samotného. Šedivá panelová džungle, tovární haly, nevkusně vybavené kanceláře a řada (nejen dobou) pokřivených charakterů na pozadí normalizačních praktik Státní Bezpečnosti.

Mám jedno přání - uvítal bych podobně drsný film ze současnosti, vždyť kde je psáno, že se dnes nic podobného neděje (a tím nenarážím na politickou stránku věci).

Nejlepší scéna: estébák Antonín Rusnák v drsném "rozhovoru" s kádrovou pracovnicí (zarytou soudružkou) tamnější továrny: "Ale já Tě úkoluju, ty stará píčo!" ... [9. února 2010]

 

Marigold
8,5 / 10

Rezatá a masivní traverza zaseknutá do šedivé tkáně roku 1982. Monstrózní výkon Ondřeje Malého, který ze své postavy dělá nezapomenutelnou studii lidské zkaženosti a zoufalosti. Výborná zvuková stopa. Sebevědomý Štindlův scénář, kterému k dokonalosti chybí jen větší sevřenost a méně pleonasmů. Jinak ale nemám, co bych Poutům vytkl, silný, atmosférou nadopovaný a zlobou přetékající film, který nezná slitování. S ohledem na normalizaci stejně zásadní snímek jako Vorlův Kouř. Nehledá žádné smířlivé odpovědi, ale směřuje do samého jícnu šedi a rezignace. Někomu snad nemusí lahodit teatrální stylizace, odkazující k minimalistické poetice existenciální dramatiky Divadla Komedie či až příliš klenuté a doslovné dialogy. Mně však nezabránily, abych si tenhle svěží závan hniloby vychutnal plnými doušky. ... [7. února 2010]