EP prvotina pražských pocitářů byla před téměř třemi lety příjemným zjevením na naší kytarové scéně a logicky vytvořila auru očekávání plnohodnotné albové práce, které bylo kotoučem „Borderline“ velmi přesvědčivě naplněno. S potěšením mohu konstatovat, že všechny atributy, které jsem předchůdci vytýkal jsou reparovány. Větší prostor dostávají barevné instrumentální plochy, které jsou vybarveny z temperových tubiček obsahujících post rock, sludge metal a post hardcore s výrazným pochmurně citovým zabarvením.
Název alba „Borderline“ je i pojmenování syndromu, který způsobuje neobvyklé výkyvy nálad, silné deprese způsobené například tím, že člověk má strach být sám, na druhou stranu má strach i z přílišné blízkosti. Oběti tohoto syndromu se velmi často uchylují k sebepoškozování, neboť právě při něm mívají pocit, že doopravdy žijí. Pokud vám to připomíná jistý trend mezi mladými, kteří z toho udělali módní hnutí, pak nejste zcela mimo.
Ale vraťme se k hudbě FDK. Velmi vítám umírnění fragmentů se zpěvem a hlavně pak nový hlasový příspěvek, kterým je vokál kytaristy a klávesáka Baaba. Ten disponuje suchou brutální hrdelní polohou, která do hudby sedne jako ulitá. Choldův vokál je přesunut do pozadí a vyskytuje se jen velmi sporadicky v míře, která je přesně únosná pro to, aby fungoval jako zajímavé zpestření a dobarvení jednotlivých skladeb. Jednotlivé kompozice rozevírají široký vějíř motivů a žánrových kudrlinek, od poněkud ambientně působící brnkačky „DE 173“ až po hutné těžkotonážní riffování koketující s doom metalem. Většinou se staví na dvou, místy i tříkytarovém zápřahu a nenásilném pozvolném prolínání kytarových motivů. V široké škále se pracuje s dynamikou aranží, ojediněle se skladbou mihne noisový stín, drone doomové bahno i lehké náznaky zvonivého, volně plynoucího, ale temně působícího indie rocku. Hudební tvář FDK se dá poměrně dobře nazvat příbuzným švédských náladotvůrců z CULT OF LUNA, pokud bych měl bloudit po tuzemských krajích, asi bych hledal spřízněnost se stále syrovějším a méně mainstreamovým kultem zvaným LVMEN.
Nejsilnější skladbou kolekce je jednoznačně otevírák „Borderline“, který je po aranžérské stránce nejdotaženější a obsahuje emotivně i hudebně nejsilnější místa. Velmi zajímavá jsou i stylová zpestření v čele s výše zmíněnou vyklidněnou plochou nazvanou „DE 173“, popřípadě cinkavou křehce působící „Feelings Of Desire“. FDK natočili album, kterým se zařadili do přední linie tuzemských uskupení svého žánru a já pevně věřím, že dalším albem, které chystají nahrát na sklonku tohoto roku, svoji pozici jen upevní.
PS: Celkem by mne zajímalo, jak by vypadala přímá srážka hudebního směřování této kapely s elektronickou tvorbou, kterou se většina členů kapely zabývá mimo FDK.
