Když jsem před zhruba dvěma a půl lety recenzoval třetí album španělských NAHEMAH, tak se mi na mysl vkrádaly především myšlenky o číhajícím a prozatím ne úplně využitém talentu, což obnášelo tvorbu příjemných a uchu lahodících písní, kterým však ještě chyběla výraznější a charismatičtější pečeť vyspělých tvůrců. Dalším a velice významným krokem na této cestě je jejich letošní počin, který má nepochybně mnohem větší aspirace zaujmout i náročnějšího posluchače.
Skupina z města Alicante se sice nadále drží schématu z „The Second Philosphy“. To znamená, že hlavní důraz klade na kontrastní prvky v podobě obhroublých vokálních partů a silně melodických pěveckých poloh v kombinaci s (post)doomem načichlým hudebním doprovodem. Zatímco v případě dva roky starého počinu šlo především o jakési mapování terénu a povedené, avšak z posluchačského hlediska snad až příliš rychle se oposlouchající řemeslo, tak „A New Constellation“ je v tomto směru o notný kus dál. Tam, kde jeho předchůdce narážel na limity dané až příliš zřetelnou snahou hledat inspirace především jinde, než v sobě samém, se novinka sebevědomě tyčí s jasně rozpoznatelnými rysy vlastní tváře. NAHEMAH, aniž by svoje hudební směřování jakkoliv dramaticky korigovali, se tentokráte předváději s mnohem kompaktnějším a zralejším materiálem. Jednotlivé písně už nestojí pouze na atraktivním žánrovém základu, který se velice rychle oposlouchal, ale přinášejí nejednu přidanou hodnotu navíc. Jednoduše řečeno - kde předtím NAHEMAH chtěli až příliš, tam nyní vcelku s přehledem i mohou.
Úvod alba se nese na tradiční doomrockové vlně a prozatím bez nějakých výraznějších hudebních kontrastů. Valivé tempo „Much Us“ doprovázené zvířecím vokálem přesvědčivě působícího Pabla Egida příliš nenapovídá o melodických ambicích kapely. To se však mění hned v následující dvojici písní - „Absynthe“, kterou vyšperkuje i vkusně aranžovaný saxofon a hlavně skvělá „Follow Me“ s dokonale strhující a podmanivou ústřední melodickou linkou. Pravda, i v těchto okamžicích se projevuje snaha Španělů snad až příliš tlačit na sladkobolnou emoční notu, včetně místy skutečně uměle znějících klávesových nástrojů, ale veškerá tato snaha je oproti minulosti o poznání dále a na nepochybně vyšší úrovni. Uvedený saxofon se neomezuje pouze na krátké účinkování v jedné skladbě a jakožto příjemné osvěžení se táhne celou plochou desky a povedeným způsobem pomáhá dotvářet jeho posmutnělou náladu. V dalších směrech už aranžmá skladeb Španělů tolik oživujících prvků nevykazují, přesto se dá říci, že s výjimkou některých momentů v podobě již vzpomenutých uměle znějících kláves působí vkusným a příjemným dojmem. V tomto směru se NAHEMAH nepouštějí do žádných výstředností a naopak se snaží držet pokud možno v mezích stanovených žánrovými konvencemi.
A v těch se pohybují s čím dál větší jistotou. Jednotlivé písně „A New Constellation“ se poslouchají nanejvýš příjemně a i přes místy přehnaně sladkou příchuť zanechávají příjemný chuťový dozvuk, ke kterému je touha se opakovaně vracet. Kompozičně vyvážené a zralejší. Takové je oproti minulosti nové album těchto sympatických Španělů.
