Sam Raimi se po megalomanském filmu „Spider-man“ a jeho ještě monstróznějších pokračováních, rozhodl pro natočení poněkud komornějšího snímku. Zachtělo se mu ztvárnit příběh plný napětí, kde by mohl využít speciálních efektů a současně se blýsknout i jako režisér, který jen nekoordinuje herce před modrým plátnem. Volba padla na žánr více než méně pokleslý - horor (těžko však tvrdit, že šlo zrovna o pokles, zvláště po posledním pavoučím dílu).
Příběh „Stáhni mě do pekla“ je prostinký. Bankovní úřednice rozohní starou cikánku a ta na ni sešle kletbu. Větší část filmu se tak odehrává mezi okamžikem vyřčení kletby a tím, jak to vše dopadne. Tělo tohoto příběhového schématu bylo za posledních padesát let obráno a vyběleno až na tu nejmenší kůstku. Těžko si vůbec lze představit, že by se našlo místečko, které by ještě skýtalo neopracovaný materiál. Těžko mluvit o zápletce, ve které by se nedala najít inspirace, neřku-li přímo citace některého z předchůdců.
Pokud si myslíte, že se po létání mezi mrakodrapy dočkáte dechberoucích filmových triků, že jednoduchá zápletka je jen nezbytným lešením pro přikování diváka do sedadla v kině, budete se nakonec divit. Ne, „Stáhni mě do pekla“ je opravdu „old school“ horor se vším všudy. Žena poklidně vaří v kuchyni, na pozadí se line poklidná melodie, nejednou hudba zintenzivní, nabere dramatické smyčce, až si toho i hospodyňka všimne a nasadí vylekaný výraz. Zvedne se vítr, práskne branka od zahrady, zavřeští kočka, zaklepou se pánvice (každá správná hrdinka hororu má v kuchyni rozvěšeno množství pánví jak pro velkovývařovnu), zhasnou světla a objeví se stíny na zdech. Smyčce přejdou v táhlý, vysoký tón ustupující do pozadí, nastane zdánlivé zklidnění a pak… ještě ne… čekejme… ještě chvíli… přijde... veliké „BAF!“. Po asi půlhodině jsem kroutil hlavou a říkal si: „vždyť on je ten Raimi docela dobrý režisér, má tohle zapotřebí, prvoplánovité a milionkrát ohrané strašení, které je gradováno burácivým zvukem v kině?“. Jenže časem člověku dojde, že on to ten Raimi až tak vážně ani myslet nemohl, při nejedné scéně, která byla krvavá a děsivá nebo extrémně nechutná, si člověk vybaví některou ze scén ze série „Scary Movie“. „Stáhni mě do pekla“ je old school horor jak má být, nejvíce mi připomínal klasické poltergeistovské filmy.
Ve „Stáhni mě do pekla“, ač se film tváři smrtelně vážně, je patrno, že režisér film psal a točil s mírně cynickým úsměvem na rtech. A to v podstatě tento snímek staví do poměrné příznivého světla. Byť strašidelné scény jsou klišé až hrůza, fungují. Po technické stránce je vše, jak má být, přitom se ani mnoho speciálních efektů nedočkáme. Velkým pozitivem je hudba, ústřední melodie je velmi silná a její variace porůznu se objevující a gradující dodávají filmu na lesku. Po herecké stránce to už tak slavné není, blondýna (Alison Lohman) se sice vystrašeně tvářit dovede, ale při Raimiho renomé bych si dovedl představit lepšího představitele v hlavní roli, ale třeba i zde byl záměr. Velmi povedená postava se skrývá v osobě věštce Rhama Jase (Dileep Rao), ten však mnoho prostoru nemá.
Mám-li říct pár slov závěrem, pak ano, jděte na to do kina. Jde o odpočinkovou zábavu, třeba se i leknete, možná o trochu více pobavíte a možná si řeknete: „to zas byla volovina“. Každopádně, pokud ještě dnes chce někdo točit horor, tak pojetí jaké zvolil Sam Raimi mi přijde jako jedno z lepších.
