Na úvod je třeba připomenout, že PRONG si vavříny vybojovali již v první polovině devadesátých let, když byli jednou z novátorských kapel, které nakoply tehdy stagnující thrash metal novým směrem. Svůj status hvězd budoucnosti ovšem prohospodařili a namísto slávy a uznání nastalo na dlouhé roky ticho. Už jsem svoji oblíbenou kapelu odepisoval, když její hlavní mozek a leader, kytarista a zpěvák Tommy Victor zavelel v roce 2002 k návratu. Následovalo však rozpačité album „Scorpio Rising“, které nemělo sílu předchozích nahrávek a vypadalo to, že skupina na respektovanou minulost nenaváže. Teď tu však máme druhé comebackové album „Power Of The Damager“, které vyšlo u malé firmy Tommyho kámoše a spoluhráče z MINISTRY Ala Jourgensena. A hned na začátek musím konstatovat, že PRONG přitvrdili. Ba co víc, nový materiál je surový a neurvalý rachot. Ale vzhledem k přítomnosti „Aliena“ Jourgensena na producentské židli se asi není čemu divit.

Nahrávce dle očekávání dominují ostré kytary a Tommy Victor dokazuje, že na svůj nástroj hrát nezapomněl. Znovu tu máme jeho náročný styl - ostré, jedovaté riffy a charakteristické střídání hlubokých a vysokých tónů. Osobitý styl který dovedl k dokonalosti již na albech „Cleansing“ a „Rude Awakening“ z minulé dekády. Jeho hra je poznávací znamení, které dělalo z PRONG vždy originální záležitostí. Tommyho kytaru skvěle doplňovaly jednoduché, ale účelně a zajímavě hrané bicí, za kterými seděl Ted Parsons (ex-SWANS, KILLING JOKE, GODFLESH, nyní JESU) a je škoda veliká, že se tento zajímavý chlapík na obnově PRONG v novém miléniu už nepodílí. Jeho nástupce Aaron Rossi (ex-STRIFE, SHELTER) je totiž jiného ražení. Je to bubeník-řezník z hc školy, který dává do své hry spoustu energie, ale technicky, a to zejména v práci s činely, za Parsonsem hodně zaostává. Jeho agresivní hra má na svědomí ono zrychlení/přitvrzení a hodila hudbu PRONG víc do hardcoru. Otázka zůstává, jestli je to tak dobře. Nevím. Většinou ano, třeba titulní „Power Of The Damager“ dělá čest svému názvu a opravdu vládne ničivou silou, nebo breaky v „3rd Option“, to jsou momenty, kdy energie z hudby PRONG doslova tryská. Jindy si ovšem pamětník posteskne po dokonalé hře a parádičkách, které předváděl Parsons na starších albech, zejména když kapela spustí kvapík „Changing Ending Troubling Time“, cítíte, že to není ono. Naštěstí takových momentů moc není a většina skladeb snese přísnější měřítka. Nejlepší momenty nalezneme v pomalejších a technických kusech, když se bicí přiblíží Parsonsovu stylu a my najednou slyšíme klasické PRONG ve svých nejlepších momentech. Takovými skladbami jsou největší pecky alba - vynikající „The Banishment“ „ Can Stop The Bleeding“ nebo „Worst Of It“ - to jsou PRONG ve vrcholné formě.

Co se týká zpěvu, nebo spíše vokálního projevu, tak musíme přiznat, že Tommy Victor nikdy nebyl extra třída zpěvák, ale jeho nakřáplý hlas/řev skvěle doplňoval energickou hudbu. Na tomto albu vypracoval svůj hlas do podoby alá Lemmy Killmister, což ovšem není na škodu a k této surové hudbě to sedí.

PRONG tedy na albu „Power Of The Damager“ ostudu svému jménu neudělali, ale vysoko nastavenou laťku z minulosti taktéž přeskočit nedokázali. Jelikož mám pro tuto kapelu slabost, tak jim odpouštím i ne úplně stoprocentní zvuk a produkci a uznale pokyvuji hlavou nad porcí energie, kterou dokázali do drážek tohoto CD narvat.