SAXON. Marně přemýšlím, jaká další informace by na tomto místě znamenala alespoň krapítek osvěžující záležitost. Třiatřicet let existence (škoda, že kapele nevydržel původní název SON OF A BITCH, moc rád bych viděl, jak se s ním dnes srovnává), neochvějně vyražených do toho nejryzejšího těžkého kovu, a k tomu osmnáct řadových alb, zvěčnělých tu výrazněji a tu méně ve stejném materiálu, to jistě hovoří za vše. Tak jako mnozí jiní i kapela okolo charismatického Biffa Byforda (a zajisté i druhého z dodnes přítomných zakládajících členů Paula Quinna) za ta léta a desetiletí neustoupila ani o krok stranou a její hard´n´heavy metalová mašina stále obouvá tatáž ocelová kola, s nimiž kdysi vyjížděla. Ještě aby taky ne – vždyť to už by pak zkrátka nebyli ti, o kterých se tady celou dobu bavíme.
Totiž SAXON. Železní borci (a vytrvalci), vždy s přesným přídělem hromových kytar a nezaměnitelného vokálu svého „hrajícího“ maskota, poslední dobou také dopředu lehce očekávání a zásadně nešokující. Ovšem nic proti, vždyť tuhle cestu si zvolila kapela sama a v jistých ohledech to má svůj nezpochybnitelný smysl. Zejména proto na novinkovém albu „Into The Labyrinth“ nalezneme logické pokračování alb „The Inner Sanctum“, „Lionheart“ a dalších (dále možno dle libosti doplňovat podle diskografie kapely v obráceném gardu – tj. směrem k jejímu začátku), reflektující na některé z poznávacích znamení kupříkladu takového scénáře romantické telenovely. Bylo by ovšem chybou srovnávat nejkýčovitější z kýčovité televizní tvorby s produkcí britských srdcařů. Navzdory jednotné inspiraci, prakticky neměnným vyjadřovacím prostředkům a velmi podobnému provedení má mnoho z aktuálního dvanáctera skladeb (třináctou bonusovku nepočítaje) svou vlastní dušičku, která může v některých případech vyrůst dokonce až do poctivé a pravé heavy metalové duše. Tady mám samozřejmě na mysli ty nejvýstavnější kusy, díky nimž celé album drží pohromadě, nepostrádá smysl a hlavně zahřeje u metalistova srdce. V souladu se všemi předpoklady to je klávesově vzdušný otvírák „Battalions Of Steel“ (i když od něj bych čekal přece jen větší razanci), klasické „saxonovské“ halekačky „Live To Rock“ a „Crime Of Passion“, brilantně temný riffový nášup „Demon Sweeney Todd“ a spolu s nimi i další klávesová roubovaná „Valley Of The Kings“. Zbytek labyrintové kolekce pak funguje tak, jak to asi každý z nás daleko dopředu čekal – tu více a tu méně „vycpávkově“, když na dokreslenou toho z něj sem tam na povrch vyskočí nějaký ten relativně silnější okamžik (balada „Voice“) nebo naopak (nikoli náhlá) invenční slabost („Protect Yourselves“ či „Hell Cat“).
Díky tomu všemu SAXON každopádně znovu obstáli ve zkoušce času, a i když to není bůhvíjaké vysvědčení, pořád se starouškové můžou plácat po ramenou aspoň proto, že s klidem přehrají kdejakou o generaci mladší konkurenci. A přestože i to je nakonec možná trošku smutné, stále je to fakt, podle kterého se devatenáctého a dalších alb v diskografii největších z metalových Sasů nemusíme vůbec obávat. Ten pravý kus metalové zábavy na nich totiž nejspíš bude vždycky.
