V rámci sekce „Zaostřeno na diktatury“ letošního ročníku festivalu Jeden svět byl promítnut i film finských tvůrců „Ve stínu proroka“ (Pyhän kirjan varjo). Ti si vzali na mušku jednu z nejobskurnějších politických diktatur posledních let – turkmenský politický režim postavený na kultu osobnosti prezidenta Saparmurata Nijazova. Stejně tak, jako ostatní političtí vůdcové nově vzniklých států po rozpadu Sovětského svazu i on svoji kariéru započal jako člen komunistické strany. Od roku 1991, kdy došlo k vyhlášení samostatnosti Turkmenistánu, své zemi neomezeně vládl až do své nečekané smrti v prosinci 2006. Záměrem autorů však nebylo představit ohavnost režimu ve všech jeho podobách. Svoji pozornost zaměřili na jeho opěrný bod, kterým je kniha s názvem „Ruhnama“. Jejím autorem je samozřejmě sám Nijazov, nebo chcete-li Turkmenbaši (otec všech Turkémů). Obsah, který tvoří směsice povrchních fragmentů z národní historie, koránu a naprosto scestné bludy popisující Nijazova jako božského proroka, je v současnosti páteří školského systému v této středoasijské zemi, což definitivně dokresluje obrázek jednoho z nejděsivějších politických režimů této planety. Turkmenistán však není jen ztělesněním naprosté iracionality, ale rovněž i zemí obrovských podnikatelských příležitostí. Oblast s možná nejbohatším ložiskem zemního plynu na světě samozřejmě láká nejednoho zahraničního investora. Právě princip přidělování zakázek obřím zahraničním koncernům plně vystihuje podstatu turkmenské politické reality. Ješitnost, samolibost a megalomanství velkého vůdce zašlo až tak daleko, že o tom, která firma v Turkmenistánu může či nemůže podnikat, rozhoduje její ochota přeložit „Ruhnamu“ do některého z cizích jazyků a dostatečně tak adorovat velikost a moudrost Turkmenbašiho. Neúnavní tvůrci absolvují bezpočet v mnoha případech bezvýsledných telefonátů do sídel zainteresovaných společností, zahraničních cest a rozhovorů, s pomocí kterých postupně skládají velice pestrý a nezřídka až absurdní obrázek o podlézavosti zavedených světových firem, které se ve snaze získat milionové zakázky řídí „vlastními“ etickými principy. Nejlépe to vystihnul jeden z bývalých zaměstnanců největší francouzské stavební firmy, která se výrazně podílela na budování současné přepychové podoby hlavního turkmenského města Ašchabadu: „Obchod je obchod a lidská práva jsou práva“. Jako z jiného světa pak působí gesto jistého finského elektrárenského gigantu. Ten rovněž hodlal zasednout u bohatého středoasijského stolu, ale zároveň se odmítnul podílet na podpoře nedemokratického režimu, čímž se pochopitelně připravil o mnohamilionové zisky.
Podstatná část dokumentu je věnovaná i turkmenskému disentu a jeho představitelům žijícím převážně v Moskvě a Vídni. Mnozí z nich patří k bývalým Nijazovovým spolupracovníkům, kteří se mu v jeho stalinovské paranoie znelíbili. Tvůrčí proces trvající tři roky věrně zachycuje i období těsně po smrti Nijazova, které do emigrantských kruhů přineslo určitou naději na změnu. Ta však zanedlouho končí, když jeho místo zaujímá bývalý ministr zdravotnictví Gurbanguly Berdymuhammedov. Ten se i přes určité uvolnění rozhodl pokračovat v absurdním kurzu nastoleném jeho předchůdcem. Naprosto zrůdným faktem se ukáže být i ve filmu zdůrazněná fyzická podobnost obou turkmenských prezidentů.
Sympatický finský tým dokázal poutavým způsobem natočit výpověď o fungování současného nadnárodního byznysu. Ne jedné straně zde máme otevřenou kritiku diktatur, kterou nás neustále zásobují oficiální představitelé tzv. demokratického světa a na straně druhé straně bohaté obchodní styky s diktátorskými režimy, které v konečném důsledku jejich pozici ještě více upevňují.
