Asi málokterá země vzbuzuje v současné době tak protichůdně emoce, jako právě Izrael. Stát, který si za dobu své šedesátileté existence prožil tolik, co mnohé jiné nezažijí ani za celá staletí, je a nepochybně i nadále zůstane pro mnohé jedinou výspou demokracie na Blízkém východě a pro jiné zase černá židovská skvrna uprostřed arabského světa. Pravda, jak už to tak bývá, je opět někde uprostřed.
Tento nekonečný názorový spor se nesnaží řešit ani kniha Dr. Marka Čejky s názvem „Judaismus a politika v Izraeli“. Ten napovídá, že řeč bude tentokráte především o vnitřní politice Izraele a jeho složitě koncipované a stále možno říci, že velmi křehké demokracii. Autor publikace je jednou z mála person v České republice, které se, ať už vnitropolitické anebo zahraničně politické, problematice Izraele věnují. Tato kniha je jeho první souhrnnou prací na toto téma, přičemž na počátku letošního roku vyšlo od roku 2002 už její třetí vydání. Nevýhodou takto koncipovaných děl je právě vysoká turbulence politických událostí v blízkovýchodním teritoriu a v Izraeli zvlášť. Dr. Čejka se však nevěnuje pouze aktuálnímu dění. Na ploše přibližně dvěstěpadesáti stran důkladně rozebírá názorové proudy a přibližuje způsob fungování a formování názorů mnohých politických uskupení, či stran, jež v roce 1948 stály u vzniku státu Izrael, či v pozdější době výrazně promlouvaly do jeho fungování.
Antisionistický Rabín Moše Arje Friedmann pri setkání s iránským prezidentem Ahmadínežádem
Jedním z nejzajímavějších faktů může pro nepříliš zainteresovaného čtenáře být skutečnost, že pro izraelskou společnost není nejpálčivějším tématem celosvětově mediálně neustále probíraný tzv. Izraelsko-arabský spor, ale především spor sekulárních a nábožensky orientovaných Židů. Tento datuje své kořeny ještě dávno před vznik samotného státu, s jehož existencí mimochodem, samozřejmě kromě muslimských zemí, nesouhlasí i značná část ultraortodoxních věřících, žijících v uzavřených komunitách, které neustále doslova zuby-nehty bojují s dosahem moderních civilizačních vymožeností. Takzvaný sionismus, což je velmi zjednodušeně řečeno názorový směr hájící existenci židovského státu, byl v počátku nábožensky orientovanou částí židovstva kategoricky odmítán, neboť popíral myšlenku příchodu spasitele, který navrátí Židům jejich svatou zemi. Postupem času se však i mezi částí praktikujících věřících našly skupiny, které se s myšlenkou sionismu ztotožnily. Z těchto různých názorových proudů postupně vznikaly politická hnutí a strany, jež se poté vyprofilovaly i v rámci poněkud zavádějícího dělení levice-pravice. Komplikovanému fungování demokracie a rotaci neustále vznikajících politických seskupení, ať už formou štěpení anebo vzniku takříkajíc „na zelené louce“, v izraelském parlamentu (Knesetu), jsou věnovány samostatné kapitoly. Zvláštní důraz je pak kladen na existenci náboženských stran, které představují pro demokracii (a rovněž i státní pokladnu) mladého státu asi největší riziko. Teokratické tendence jsou v Izraeli neustále silné a vzhledem k demografickému vývoji, porodnost v ultraortodoxních rodinách je oproti těm sekulárním několikanásobná a neustále roste, se dá očekávat mnohé nepříjemné. Myšlenka iránského modelu nábožensky orientovaného státu, kde hlavní moc drží několik duchovních, je v hlavách mnoha rabínů stále živá.
Josef Cohen alias Júsuf Chattáb
dříve představitel strany Šas, nyní islámský konvertita a příznivec hnutí Hamás
Samozřejmě, že stranou, byť kniha o něm primárně nepojednává, nemůže zůstat ani konflikt s arabským obyvatelstvem. Samostatná a možná, že i nejzajímavější část publikace je věnovaná extrémní pravici. V kontextu historické zkušenosti spojené s nacistickým holocaustem zní možná fakt, že i v židovské populaci existují extrémně xenofobní názory, poněkud paradoxně. Pojem extrémní pravice lze v izraelském měřítku chápat především jako mesianistické tendence, touha po obnovení „Velkého Izraele“, jehož hranice by dalece přesahovaly území sousedů Izraele, například Jordánska anebo Sýrie, a samozřejmě nadřazenost židovstva, jakožto bohem vyvoleného národa. Tyto názory bohužel sdíleli a sdílejí i mnozí přední představitelé státu a přestože je v průběhu své politické kariéry různě formovali a usměrňovali, jejich podstatu nikdy nepřehodnotili. Asi nejviditelnějším projevem těchto tendencí jsou z hlediska mezinárodního práva velice problematické židovské osady na územích obsazených Izraelem po bleskové šestidenní válce v roce 1967. Osadníci, většinou netolerantní náboženští fundamentalisté, mají díky prapodivnému volebnímu systému mnohem větší politickou moc, než (doufejme) skutečnou podporu v izraelské společnosti a jejich působení je možná největší kaňkou na existenci státu Izrael. Dr. Čejka sice v této publikaci nerozebírá přímou úměru mezi agresivitou osadníků a radikalizací jejich palestinských „sousedů“ (na toto téma doporučuji jeho publikaci „Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu“), ale čtenář nemusí být nijak veliký milovník Palestinců, aby si vše podstatné domyslel. Podotýkám, že autorův pohled je zcela vyvážený a prost jakýchkoliv pokryteckých odsudků Izraele, kterých jsme po vypuknutí prozatím posledního izraelsko-palestinského konfliktu na přelomu minulého a letošního roku četli a slyšeli z celého světa více než dost. Nicméně nic není tak jednoznačné, jak se nám snaží jednotlivé strany sporu a jejich sympatizanti sdělit. Naprosto úsměvně a neuvěřitelně pak působí zmínka o nacistické židovské organizaci Lechi, která v době druhé světové války bojovala proti britské správě nad Mandátem Palestina a jejíž vůdce Avraham Stern dokonce s žádostí o spolupráci několikrát kontaktovat čelní představitele Třetí říše. Bezvýsledně.
Pozn. Na obrázcích v odstavci logo radikálně pravicové organizace Židovská obranná liga a její mladí příznivci pochodující v 80-tých létech New Yorkem.
Avraham Stern - izraelský nacista
„Judaismus a politika v Izraeli“ je čtivým obrazem politické scény v mnoha ohledech fascinujícího státního útvaru. Přestože velice dobře poslouží i jako studijní materiál pro odborníky, svojí formou zaujme i laika se zájmem o danou problematiku. V jejím, v loňském listopadu aktualizovaném, závěru se autor pouští i na tenký led předpovědi budoucího vývoje v Izraeli. Věřme, že zvítězí ta optimistická verze, která popírá prohlubování teokratické moci a infiltraci radikálně pravicových myšlenek do budoucího směřování země.
