Je vůbec možné, aby matka nepoznala vlastní dítě? A je představitelné, aby před zraky veřejnosti byl její úsudek zpochybněn a ona shledána duševně chorou? Tomu prvnímu se dá těžko věřit, to druhé je už celkem dobře uvěřitelné, spor jedince a systému je jedním z nevyčerpatelných témat literatury, divadla i kinematografie. Film „Výměna“ vypraví skutečný příběh, který se udál na konci dvacátých let v Los Angeles. Tehdy spor Christine Collins s tamní policie vyvolal mezi obyvateli velké emoce, které vedly až k velkým demonstracím, ale jak už to bývá, časem tato aféra zapadla v toku času a nebýt náhody, asi by se na ni zapomnělo úplně. Scénář k filmu napsal J. Michael Straczynski na základě dobových dokumentů z archívů radnice Los Angeles. Režie byla svěřena Clintu Eastwoodovi, což se ukázalo jako dobrá volba. Jeho poslední snímky se drží vysokého standardu, s výjimkou jeho nedávných válečných dramat jsou ponořeny do osobní roviny a některé reflektují i hodně ožehavá témata (vzpomeňme „Milion Dollar Baby“). Příběh „Výměny“ je sám o sobě až těžko uvěřitelný, a tak ono „podle skutečné události“ je nezbytnou součástí úvodních titulků. I když politika devatenáctého a dvacátého století ukázala, že to vůbec až tak neuvěřitelné není. Scénář se však drží úzkého okolí dvou hlavních příběhových linií, nijak neodbíhá, a o to více stísněným pocitem celý film působí.
Do hlavní role byla vybrána Angelina Jolie, která by si rolí zoufalé matky ráda zopakovala nástup před nejvyšší porotu Hollywoodu. Pod silně výrazným líčením (které je o to výraznější v obličeji takových proporcí), krátkým sestřihem a kloboučkem dle dobové módy nám ovšem předvádí velmi uvěřitelnou hru emocí. Od bezstarostnosti v prvních minutách, strachu nad ztrátou dítěte, zoufalstvím, až po odhodlanost při jejím boji s nestoudnou mašinérií policejního sboru. V její postavě navíc ožívá svobodná matka, hrdá a ambiciózní, která jako jedna z mála žen v té době má nabídky na vyšší manažerské pozice, a která si i přes bezvýchodnost své situace snaží zachovat důstojnost při konfrontaci s bezohledným policejním kapitánem J. J. Jonesem (Jeffrey Donovan). Oporou jí je presbyteriánský duchovní Gustav Briegleb, neúprosný kritik policejního sboru, v podání Johna Malkoviche. Poslední výraznou postavou je psychopat Gordon Northcott (Jason Butler Harner), který je spojen s únosy dětí v okolí Los Angeles, v té době další neblaze proslulou aférou známou pod označením Wineville Chicken Coop Murders (Wikipedia link; doporučuji číst až po shlédnutí filmu).
Přestože je herecké obsazení i výkony hlavních představitelů jedním z lákadel, hlavní roli hraje opět Clint Eastwood (tentokrát si ale žádnou postavu nezahrál a ujal se „pouze“ režie). „Výměna“ se díky němu stává komorním dramatem, pocit stísněnosti provází většinu záběrů, statická, na blízko zaostřená kamera vtahuje diváka přímo do děje (za kamerou stojí opět Eastwoodův dvorní kameraman Tom Stern). Když je Christine Collins deportována do psychiatrické léčebny, úplně se mi vybavil Formanův „Přelet nad kukaččím hnízdem“. Nejen zcela vězeňským charakterem léčebny, surovým personálem, ale i atmosférou bezvýchodného místa, kdy v podstatě jakýkoliv emoční projev je brán jako choroba, kterou je třeba léčit léky nebo elektrošoky. Navíc celý snímek provází hmatatelný smutek hlavní hrdinky, která ač svůj boj proti systému vyhrává a na nešťastné tváři se objevují i stopy triumfu, její touha po nalezení syna je jedinou věcí, na které jí ve skutečnosti záleží. A ani chvilkové, odlehčující záběry a situace reflektující kulturní dění té doby nedokáží odstínit zahořklost filmu. K depresivní atmosféře značně přispívá i hudební doprovod, který i tentokrát složil sám režisér. Eastwoodův nový film je opět smutným příběhem plným zoufalství a falešných nadějí, ale zároveň vynikajícím filmařským dílem. Jeho boxerské drama přesto stavím o jednu příčku výše. Hlavně proto, že reflektovalo více aktuální téma, zatímco „Výměna“ co se tématu týče sází na emoční jistotu v podobě zoufalé matky. Film vřele doporučuji, je patrné, že nestor americké kinematografie „drsný Clint“ je stále, i přes svůj vysoký věk, plný tvůrčího potenciálu.
