Film, který v době svého uvedení sklidil obrovskou pozornost i řadu mezinárodních ocenění (včetně Zlatého glóbu za nejlepší zahraniční film), stále neztrácí nic z aktuálnosti své výpovědi. Právě nyní, v době opět naplno hořícího a zřejmě i nekonečného izraelsko-palestinského konfliktu, je konfrontace vlastního názoru s pohledem v Holandsku žijícího palestinského režiséra Hany Abu-Assada zajímavou a užitečnou zkušeností. Snímek, jehož vznik provázely obrovské porodní bolesti, byl pořízen v průběhu roku 2005 a jeho převážná část byla natáčena v prostředí města Nábulus, které leží na tzv. Západním břehu Jordánu (ano, to je to místo, kde nevládne Hamas, nýbrž umírněnější Fatah). Štáb musel čelit oběma znesvářeným stranám, přičemž ta izraelská jej vinila z oslavování sebevražedných atentátníků a ta palestinská pro změnu z propagace izraelské moci. Navíc díky velmi nebezpečnému prostředí, kterým ulice současného Nábulusu jsou, se film nakonec dotáčel v Jerichu.
Mladíci Said a Chalid žijí v Nábulusu svůj stereotypní život bez nějaké lepší perspektivy či vyhlídky na změnu. Živí se jako opraváři automobilů a jediným vysvobozením z pro Palestince prakticky hermeticky uzavřeného města by mohla být práce v bohaté části Izraele. Je tu však ale ještě jedna možnost. Oba jsou v „pořadníku čekatelů“ na provedení sebevražedného bombového útoku na území nenáviděného nepřítele a když se jednoho večera prostřednictvím svých přátel dozvídají, že na ně takříkajíc přišla řada, krátké mírné zaskočení vystřídá v jejich tvářích nepředstírané uspokojení a radost. Absolvují poslední noc se svými rodinami, aniž by ty něco tušily a na druhý den je čeká vysněná vstupenka do ráje, jehož brány jim má otevřít další zasazená rána do srdce izraelských okupantů.
Tady je možná největší zádrhel v posuzování politické korektnosti celého snímku. De facto celý jeho děj se soustředí kolem ústřední dvojice a její snahy dostat se na izraelské území, její motivace, následného váhání, až do finálního rozhodnutí, které bude pro každého z ní osudové, a to bez ohledu na to, jestli svůj úkol splní, anebo před ním na poslední chvíli couvnou. Abu Assad si ve svém vyprávění vystačí bez jakéhokoliv hudebního doprovodu, jenž by snímek naplňoval možná zbytečnými emocemi, kterých v tomto případě opravdu není nutno. Jedna z nejčastějších výtek kritiků byla, že máme co dělat s oslavou sebevražedných bombových atentátníků, ale podobné úvahy mi přijdou jako vykonstruované a liché. Přestože během necelých devadesáti minut zaslechneme z úst většiny aktérů dostatek argumentů obhajujících palestinské násilí, přičemž finální monolog jednoho z hlavních hrdinů, ve němž žádá svého „velitele“ o druhou šanci, patří jednoznačně k nejsilnějším a nejmrazivějším momentům snímku, Abu Assad vystupuje pouze jako pokud možno co nejnestrannější pozorovatel. Snaží se především o věrnou fikci, či řekněme rekonstrukci typického posledního dne arabských mladíků, kteří se rozhodnou (ať už dobrovolně, či nikoliv) dát svůj život do služeb teroristického násilí.
Opřít se při tom může o velmi dobré herce. Ať už hovoříme o ústřední dvojici v podání Kaise Nashifa a Ali Sulimana, který má za sebou už i účinkování i v hollywoodských bijácích, jakými jsou „Království“ z roku 2007 anebo Scottův „Labyrint lží“ z roku minulého. Oba podávají bezchybné a především uvěřitelné výkony a v jejich osudech, odhlédneme-li od úkolu, k němuž byli vybráni, lze jen těžko spatřovat něco zavrženíhodného. Spojením s „normálním“ světem je postava dívky Suhy, kterou ztvárnila belgická herečka marockého původu Lubna Azabal. Dcera zemřelého a mezi místními velice váženého teroristy, která se po letech vrátila do své rodné země, zastává v postoji k Izraeli o poznání smířlivější přístup a jakékoliv násilí odmítá, díky čemuž do zdeptaného a militantního prostředí Nábulusu příliš nezapadá. I její upřímné zděšení nad faktem, že v místním fotoateliéru prodávají videokazety s popravami Izraelců a Palestinců, kteří odmítli jít cestou nesmiřitelného boje, každého jen nemile překvapuje. Roli legendy teroristického odboje, která má mladíkům dodat motivaci a koordinovat jejich misi, s chutí ztvárnil další z výborných palestinských herců, Ashraf Barhom, který coby saúdskoarabský policista zazářil v už uvedeném snímku „Království“. Paradoxem na celé situaci je, že většina zúčastněných palestinských herců účinkuje v izraelských divadlech, resp. v divadlech působících v izraelské části tohoto národnostně nesmiřitelného koutu země.
„RÁJ HNED TEĎ“ určitě není bezchybným filmem. Dala by se mu i přes uvedené v některých momentech vytknout inklinace k jedné z nesvářených stran (špinavý a vojenskými zátarasy zdecimovaný Nábulus versus naleštěný a ekonomické prosperity si užívající Tel Aviv), ale jeho výpovědní hodnota a uvěřitelný scénář z něj dělají více než záslužný počin. Když už nic jiného, tak alespoň odhaluje motivaci a pocity těch, kteří se samozřejmě k tak naprosto hanebným a neomluvitelným činům, jakými jsou bombové útoky, propůjčují. Nehledá příčiny ani kořeny letitého sporu, ale o to více se soustředí na jeho současný průběh, který je díky událostem z posledních týdnů opět o něco krvavější a intenzivnější. Dá se tedy očekávat, že další frustrovaní Saidové a Chalidové na sebe nenechají dlouho čekat. Závěrečný záběr do tváře jednoho z nich uprostřed plného autobusu v Tel Avivu je více než výmluvný...
