Byl pozdní večer, první máj, večerní máj byl lásky, hrdliččin zval ku lásce hlas... A tak dále. Pokud existuje v české poezii nějaký mainstream, první zpěv „Máje“ Karla Hynka Máchy je jeho nejlepším příkladem. Verše, které uvozují báseň o smrti, strachu z nicoty, o dědičné vině a mizejícím čase nevinnosti, žijí už nějakou dobu svým vlastním životem a vytvářejí mylný dojem, že perla českého romantismu je vlastně taková pokorná selanka o májovém milování. Obavy, že F. A. Brabec půjde po téhle linii, se více méně ukázaly liché. Jeho verze Máchova Máje je sice filmem o lásce, nicméně nevyhýbá se ani temným stránkám předlohy. Bohužel, to je jedna z mála pozitivních věcí, kterými lze ambiciózní projekt charakterizovat.
V tiskových materiálech mě nesmírně pobavila formulace, že Máj je „více méně věrným přepisem skutečnosti“ a dále pak, že slavná báseň je „i příběhem, a to příběhem strhujícím, sugestivně tragickým, nabitým erotikou a napsaným s nevídanou silou, naléhavostí a moderní odvahou“. Byl jsem poměrně zvědavý, jak F. A. Brabec rokryje tento údajně netušený rozměr, který je z mého pohledu velmi banální směskou romantických zkazek o loupežnicích, padlých láskách a skutečného příběhu, který ve své době mohl určitě plnit stránky kalendářů pro potěchu hospodáře i jeho družky, nicméně jeho strhující element aby pohledal. Český filmař v žádném případě nezklamal a z příběhu vskutku banálního, jejž Mácha použil jako hrubě načrtnutý základ pro rozsáhlou převážně lyrickou skladbu, vytvořil dvojrozměrnou povídačku o milostném trojúhelníku, za níž by se nemusel stydět poslední kramář na pouti v Dolních Kotěhůlkách.
Střetává se v něm stárnoucí mlynář Schiffner, jeho syn, rebel a loupežník Vilém a mlčenlivá Jarmila, která co nenamluví, to nahradí volnými mravy směrem k oběma mužům. Vzhledem k tomu, že Brabcova verze Viléma spíše než vážného loupežníka, který se zamýšlí nad podstatou existence, připomíná frajerského klacka, úlohu vypravěče příběhu přebírá kat (Jan Tříska). Výborné je, že tím pádem takřka veškerá recitace připadá jeho školenému a jistému hlasu, zatímco na Viléma zbývá uličnické povykování. Obsazení Matěje Stropnického chápu, je to líbivý typ pro mladé divačky, které pro kožené kalhoty, indiánský náhrdelník a trpitelské grimasy jistě prominou, že dotyčný podává svou roli naprosto ledabyle a nekoncepčně. V podobném duchu dopadla i Jarmila, která příběhem vlaje jako cár látky, tu se obnažuje před otcem, tu před synem, je krásná a nemluví. V galerii nedotažených postav tak ční jen každým coulem profesionální Tříska, nicméně i jeho kat pracuje vpodstatě s jediným výrazem (kabonění).
V Brabcově „Máji“ poměrně zřetelně rozpoznáváme, jaká byla zamýšlená struktura. Vilém, to je symbol nespoutaného mládí, jeho otec zapšklého stáří a kat zastupuje smrt. Jak už to u F. A. Brabce chodí, všechny symboly jsou tak prvoplánové, až jsou neuvěřitelné. V příběhu se následkem toho neděje vůbec nic dramatického a všechno se to jak pimprlové divadlo hýbe ke známému konci. Namísto Vilémova bolestného loučení se světem pozemským je tu však cosi, co při všem patosu a pomalosti připomene nechtěně Gibsonovo „Statečné srdce“. Pokus o spojení strhující epiky s dojemnou lyrikou končí strnulou manýrou, ve které se bez ustání opakují vertikální pohyby kamery a překombinované kompozice, v nichž něco snivě vlaje. Brabec už v „Kytici“ pestrostí ornamentů maskoval, že pod povrchem jeho barevného světa zeje propast nicoty. „Máj“ je v tomto ohledu podobně okázalý. Pokud přihlédnu k úžasné vizualitě Máchova kraje i Máchovy poezie, musím chtě nechtě film označit za výtvarný paskvil. Sterilita a kýčovitost Brabcových kompozic připomínají reklamní spot na okolí Máchova jezera a v tomto ohledu příliš nepomáhá ani vlezlý a plochý soundtrack SUPPORT LESBIENS.
Mohl bych pokračovat dále, ale myslím, že to nemá nejmenší cenu. F. A. Brabec si znovu ukousl obrovské a ambiciózní sousto, které ze svých tvůrčích schopností dovede vyvážit pouze precizní kamerou. Navzdory pokusům dostat do hry „věčnost“, „smrt“ a „lásku“ zůstal jeho „Máj“ povrchní a mizerně napsanou historkou, z níž vysvítají jen brilantní metafory Máchovy poezie. Bohužel i ty jsou mechanicky použity jako ilustrace prázdného a nic neříkajícího vizuálu. Přes všechny krucifixy, barevné cáry a pestrobarevné lesíčky se tak na povrch dere ono lidové: kde nic není, ani smrt nebere.
[Profil na ČSFD] [Profil na IMDb]
