Henry Jones Junior – učitel na půl úvazku, dobrodruh na celý. A mimochodem jedna z klíčových postav západní popkultury. 19 let si dával šlofíčka, stárl a hledal dobrodružství, se kterým by se vrátil na stříbrné plátno.Po nesčetných průtazích, spekulacích a přepsaných scénářích je konečně tu, aby on i jeho duchovní otcové ukázali, jak se dělá dobrodružný film. Což o to, hrdinům vrásky sluší... ale co duchovním otcům?
Elvis, Ike a pomáda
Čtvrtá Indyho výprava za archeologickým grálem se přesouvá do roku 1957 a už to naznačuje mnohé. Svět se změnil, z aut duní Elvis, po ulicích chodí mladí muži s pomádovou vlnou, na druhé straně oceánu bují kukuřice chruščovka a v kolébce demokracie zase paranoidní pěstitel bubáků McCarthy. Steven Spielberg reálie atomového věku využívá mistrně, výborné gagy s protikomunistickými transparenty, atomovou bombou i řevnivostí mezi rockery a studentíky hlavně na začátku filmu vytvářejí zcela novou atmosféru, do které Indy nepochybně skvěle zapadá (vždyť co je víc pop-kulturní než sterilita let padesátých). Logickým následkem časového posunu je i fakt, že se mění Říše zla. Zapomenuté kulty nacistů střídá tvrdá stalinská disciplína, ostře řezané ksichty Ivánků a tvrdá angličtina. Svoje zloduchy Indiana už tradičně potřebuje spíš jako dobré nahrávače a přistávací plochy pro nejrůznější eskapády a dá se říci, že v tomto ohledu Rus jako Němec... slouží, slouží. Léta padesátá ale výrazně ovlivnila i příběh. Byla-li léta předválečná ve znamení mystických artefaktů, o dvacet let později vládne Roswell, Oblast 51, E.T. a UFO. Ač může zápletka tak trochu vystřižená z knih Erika von Dänikena či nestora braku Arnošta Vašíčka působit za vlasy přitaženým dojmem, nezbývá než připustit, že Indy byl vždycky pokleslost sama a k pokleslosti létající talíře a mimozemské kořeny jihoamerických indiánů štymují bez větších problémů. Inu, v kulisách nový Indy rozhodně problém nemá...
Steven, George a sterilizované zelí
V čem ovšem už zřetelný problém má, je provedení. Začít můžeme například scénářem, který se logicky nijak nevymyká schématům dílů předchozích a nezbytně z nich těží. V epizodách a postavách poznáváme, ve kterém světě se pohybujeme, bohužel (nemohu si pomoct), místy je to až příliš šroubované a chtěné. Závěrečné promluvy o vesmíru nad vesmíry mají poněkud halucinogenní přídech a i způsob, jakým jsou vpašovány některé typické elementy do příběhu (zrádný kolega) už jaksi postrádá tu křepkost Indyho trilogie. Souvisejícím problémem jsou postavy. Což o to, Henry Jones je zaručenou kvalitou a Harrison Ford ani v důchodu neztrácí páru a charisma. Ale třeba hlavní záporačka... Cate Blanchett si vystřihla jakousi mladší variaci plukovnice Klebbové z „From Russia With Love“, ale ta její kožená disciplinovaná mrcha naprosto postrádá jakýkoli nádech výjimečnosti a mezi ní a Jonesem to nijak zvlášť nejiskří. Otcovskou postavu Seana Conneryho, který návrat do série odmítl, vystřídal povedený synáček-rebel Rafan Williams... a jeho protagonista Shia LeBoeuf navzdory hodně dobrým momentům v úvodu občas plní v příběhu roli Legolase. Zkrátka, vnáší do něj elementy, aby se i mladší a špektákly ztupělý divák náhodou tou páprdovskou jízdou nenudil...
Je zcela patrné, v jaké pasti se Spielberg a spol. ocitli. Indy, to jsou léta osmdesátá, konzervativní a z moderního pohledu možná až příliš usedlé dobrodrůžo. Aby v kinech obstál, museli ho tvůrci přizdobit notnou porcí megalomanství a, bohužel, i vizuálně zesterilnit. Nevím proč, ale po celou dobu jsem si nezvykl na kýčovitě syté barvy a určitý umělý nádech všeho kolem. Ani bombastické efekty v závěru mi nedokázaly vynahradit ten radostný pocit, který člověk prožíval v neskonale komornějších, ale živějších scénách původní trilogie. Usilovná touha zaujmout a získat diváka je patrná i z přeplněnosti příběhu fórky všeho druhu. Pro každého něco. Z některých scén snaha být duchaplný dýchá s až nepříjemnou úporností a nepřirozeností (skeč se sysly například připomene Lucasovu infantilní posedlost roztomilými tvorečky). Indyho pozlátko, ač technicky dokonalé a navrch vyblýskané skvělou Kaminského kamerou potáhlo starou dobrou kostru, díky níž mě film rozhodně nenudil. Ale moje oči občas bloudily po něčem, co připomínalo skvostný vesmír Indiana Jonese a přesto to tak úplně nebyl on. Místo zmrzliny jsem občas lízal umělou hmotu...
Záměrně jsem si v této recenzi všímal spíše negativních rysů Křišťálové lebky a možná tak vzbudil dojem, že to je film podprůměrný. Nikoli. Je to svěží a dynamická jízda, které Spielberg stále umí skvěle, aniž by se musel jakkoli zaprodat a popřít ten kus staromilce, který v něm dříme. V konkurenci proplešatělých amerických neumětelů, pro které je vrcholem mystiky stodolarovka, ba i mezi fešáckými egyptology si doktor Jones stále zjednává respekt prásknutím bičem snadno. Ale v souboji se svými o 20 a více let mladšími já prohrává. Proč? Trochu příliš z něj dýchá produkt a zakázka. Pokud si budu hrát na věštce, Krišťálová lebka se stane zcela oprávněně hitem... nikoli však kultem.
[Profil na ČSFD] [Profil na IMDb ] [US recenze]
