Jak se pozná tvůrčí pohoda? U Wese Andersona snadno, protože první výtečný a inteligentní vtip uvidíte v kině hned v úvodu. Předsazenou část 1 „Darjeelingu s ručením omezeným“ obstarává samostatný kraťas „Hotel Chevalier“, který svým laděním předznamenává hlavní snímek. Sledujeme postavu v pokoji pařížského hotelu, odosobněném, luxusním, rozbordeleném... Následuje příchod ženy a chladné, neemotivní, automatické reakce muže na cituplná slova svojí (zřejmě bývalé) partnerky. „Miluju tě.“ – „Je mi to jedno.“ Vášnivý, ale odtažitý sex. Pak... Muž: „Chceš ukázat můj výhled na Paříž?“ – chvíle napětí, kamera švenkuje na panoráma, tvořené činžovním domem s rozsvícenými okny, který dokonale stíní ladné křivky města milenců. Odcizení, odosobnění, nepochopení pro svět kolem. S trochou spekulace si troufám tvrdit, že na počátku byl jen tenhle kraťas, dráždivý svou anonymitou a nedořečeností. A pak přišla otázka: „Kdo je ten muž? Proč se chová tak cize k blízké osobě? Před čím utekl do pařížského hotelu?“ A z téhle otázky mohl vzniknout „Darjeeling s ručením omezeným“.
Humorem k poznání
Anderson je mistrem humoru, který spočívá ve velmi decentní hře s očekáváními a diváckými předpoklady. Není to režisér, který by se nuceně dral do divokých situačních vylomenin a když už tak učiní, můžete se vsadit, že výsledkem nebude řídká trapnost, ale skutečně mistrovsky pointovaná scénka (i v „Darjeelingu“ jich pár najdeme). Jeho humor je zvláštní, protože velice těsně sousedí s vážností, je to humor střihu řekněme vančurovského, kdy úsměv neznačí pouhé pobavení, ale vědění. „Darjeeling s ručením omezením“ se tak může zdát jako naprosto nedramatická a nepodbízivá road movie, nebo dokonce jako poměrně standardní iniciační příběh tří bratrů, kteří se vydávají hledat odpovědi a poznat sebe samé, aby se našli právě ve chvíli, kdy hledat přestanou. Podobně jako v předchozím Andersonově akvatickém dobrodružství tak stojí v centru dění problém ztraceného lidského vztahu – namísto pouta syn–otec nyní pouto bratrské. Trojice bratrů Whitmanových nasedá do Darjeelingského expresu aby po více než roce navázala tam, kde přestala po tragické smrti otce. Rozděleni traumatickou událostí, ale mnohem více vnitřní cizotou... Spojeni jen povrchním slovem „bratrství“ snaží se Francis, Peter a Jack najít vztah a emoce tam, kde jim zbývá už jen automatismus a zaběhlé rituály. A prázdnota vlastních pohodlných životů.
Ztraceni v Indii aneb Mystika s.r.o.
Prostředí, v němž se děj filmu odehrává (především indický expres a posléze venkov) hraje podobnou roli jako Tokio v „Lost in Translation“. Je to bizarní barevný prostor, plný principů a duchovních tradic, na něž typičtí západní hejsci zírají s naprostým nepochopením. Jejich duchovní očista, iniciovaná autoritátorským světákem Francisem, není nic než klasická západní snaha najít instantní mysticismus bez náznaku pochopení a empatie. Wes Anderson nám znovu ukazuje svou zálibu v dětských pastelech, celá ta indická cesta působí jako vystřižená z nějaké dětské čítanky, ohromuje sytými barvami, vtipnými proprietami a vynikající hudbou... Je to bizarní říše na hranici nadreálna, kterou trojice hlavních postav proplouvá s nadutostí příslušníků „nadřazené“ civilizace a na otázku „citíme něco?“ odpovídá nelogickým: „Musíme!“ První část, v níž to mezi bratry skřípe, je prostoupena velejemným parodickým humorem, kdy režisér nechává kontrastovat barvy světa a černobílým pohledem postav, které dělají všechno po svém v domnění, že se stane zázrak, přijde osvícení a bratrské pouto se promění ve skutečnou bratrskou lásku. Čím více se Whitmanovi ověšují duchovními symboly a domorodými artefakty, tím více vyniká jejich absolutní cizota v prostředí i mezi sebou samotnými. Tempo filmu je líné jako jízda Darjeeling expresu, každá situace je protkána vybraným intelektuálním vtipem a nadsázkou a vrcholem jsou bláznivé excesy s hadem a pepřovým sprejem.
Osvíceni mlčením
Lehkost vyprávění nejlépe demonstruje zlom, který představuje tragická situace, jejímž aktérem se stane především rezignovaný a otrávený Peter. Smrt dítěte netrčí ve filmu jako nějaké morální memento, zuřivě načmáraný vykřičník, ale zapluje do celkového nastavení příběhu a působí jako logické vyústění situace, kdy všechny snahy o duchovní očištění selhaly. Ačkoli je právě „očista smrtí“, řekněme, až banálně běžná v mnoha filmech, Wes Anderson ji dokáže podat s hlubokým vcítěním se, bez zbytečných slov a rozdmýchaných emocí. Indie náhle přestává být kulisou z předpřipraveného „itineráře“ pouti, ale stává se živoucím místem. Cesta ani zdaleka nekončí a postavám zbývá ještě pěkný kus k poznání, že minulost nelze změnit, jen ji nechat za sebou jako kufry zemřelého otce a nasednout do dalšího expresu, který není stejný, stejně jako nejsou stejní ti tři, kteří do něj nasedají. Symboly pozvolného otevírání se postav svým bližním se množí a rozhodně nespočívají v připitomělých dialozích, které vám vše vysvětlí... Jakkoli je hra symbolů velmi snadno prohlédnutelná (viz obrázek níže), jakkoli chybějící slova často dodává hudba (např. stoneovská „Play With Fire“ ve scéně s matkou) je mlčenlivá aktivita diváka nezbytným a bohatě odměněným vkladem do vyprávění...
Narozdíl od „Života pod vodou“ je „Darjeeling s ručením omezeným“ filmem mnohem formálně sevřenějším, dost možná méně bizarním, přístupnějším a více soustředěný k vnitřnímu životu tří hlavních aktérů. Nesnesitelný tyran Wilson, rezignovaný Brody a frajerský Schwartzman hrají naprosto báječně. Civilně, bez křeče, bez touhy rozesmát něčím okatým. Jejich vztahy jsou dosti bizarní, a přesto uvěřitelné, podobně jako jejich postupné (a pouze dílčí) proměny. Způsob, jakým klíčové okamžiky filmu podbarvuje různorodá hudba, považuji za poslední stavební kámen, díky němuž Andersonův film hodnotím tak vysoko. Je to totiž nejen filmařská, ale i divácká slast. Jestli budete mít podobně euforické pocity jako já, ověří už zmíněný kraťas, protože vězte, že oním Mužem v hotelu Chevalier je nejmladší z bratrů Jack a otázky, které se vám případně vyrojí na mysli, tvoří základ živoucího nitra Darjeelingského expresu. „Welcome aboard!“
A člověka ani nemrzí, že Billovi Murraymu ujede tenhle vlak do stanice poznání hned po pár minutách.
