V roce 1979 vyšla u nás poprvé kniha britského prozaika a básníka Briana Wilsona Aldisse s názvem „Nonstop“ (1958). Je mi záhadou, jak jinak neskonale paranoidní cenzura reálného socialismu mohla skrze své sítě propustit provokativně vystavěnou prózu, v níž se skupina jedinců stává obětí velkolepé ideje, která zcela pokřiví a znetvoří prostor jejich bytí i je samotné. Možná, že románu pomohl žánr a nálepka „čtení na dovolenou“, které jaksi devalvovalo Aldissovo dílo na bezzubý duchovní doprovod k válení se u Jadranu. Jak už to tak bývá, tahle kniha je ale mnohem, mnohem víc.

Původcem myšlenky je člověk,
A myšlenky proto jsou –
na rozdíl od většiny z miliard skutečností,
z nichž se náš vesmír skládá –
zřídkakdy naprosto dokonalé.
Je do nich nevyhnutelně vpečetěna lidská křehkost –
mohou být ubohé i velkolepé.
Toto je příběh velkolepé myšlenky.

Pro lidi, o nichž příběh vypráví, to však byla víc
než jen myšlenka: byl to prostor jejich bytí.
Neboť tato myšlenka, jak už se to občas stává,
zbloudila a pokřivila běh jejich životů.

Jako každá dobrá próza i „Nonstop“ je text fungující ve dvou vrstvách. Povrchově můžeme Aldissův román číst jako strhující dobrodružné sci-fi, ve kterém hrdinové pronikají předivem spiknutí, které zcela ovlivňuje jejich existenci, bojují s nástrahami prostředí a v detektivním twistu zjišťují, že všechno je jinak. K takovému čtení je „Nonstop“ nejen otevřené, ale i velmi příznivě nakloněné. Autor ho vypráví s lehkostí a švihem, ve kterém má každý detail pevné místo a směřuje k ucelené odpovědi na všechny otázky. Samozřejmě je tu místo na napětí, akci, zvraty, to vše vyvedené s úspornou plasticitou, citem pro atmosféru a úspornou kresbu postav. Příběh má velmi prostou, ale působivou stavbu – na počátku jsou hlavní postavy s nejasným tušením, že něco s jejich světem není v pořádku, že uprostřed džungle, která je jejich domovem, jsou stopy světa mnohem znepokojivějšího a staršího. Světa, který by mohl dát odpověď na zásadní otázku jejich bytí – kam směřují jejich životy a jak vypadá jejich svět jako celek... Pouť skupinky divokých a svérázných postav záhadnými chodbami, porostlými divokými rostlinami a obývanými podivuhodnými bytostmi, je protkána napínavými odbočkami i působivými obrazy a čtenář je neodolatelně puzen dozvědět se tajemství záhadného světa ponikové džungle v dlouhých kovových koridorech. Aldiss ho v žádném případě nezklame a hezky postaru, bez zbytečného tlačení na plyn, líčí do všech detailů (prostřednictvím deníkových záznamů i monologů) historii světa Lodi. Na závěr tak detektivka má svého pachatele a postavy své odpovědi. Dechberoucí „roadmovie“ je na konci a čtenář zavírá poutavý dobrodružný román.

Brian Wilson Aldiss (nar. 1925), podle volby čtenářů Britské asociace science fiction nejpopulárnější autor tohoto žánru na britských ostrovech (1968), začínal po návratu z východoasijských bojišť druhé světové války jako knihkupec v Oxforda Ocenění v týdeníku The Observer jej přivedlo na dráhu profesionálního spisovatele. Po světovém úspěchu Nonstopu (Non-stop, 1958) zaujaly především jeho romány Ponuré světelné roky (Dark Light Years, 1964) a Bosonoh v hlavě (Barefoot in the Head, 1969); povídky Pařeniště (Hothouse) a Slinistrom (The Salive Tree) mu vynesly literární ceny. Brian W. Aldiss je známý jako pořadatel antologií science fiction a autor teoretických a historických prací o tomto literárním druhu. [z přebalu recenzovaného vydání]

Přesně tak jsem „Nonstop“ vnímal jako dítě. S trochou zvědavosti jsem román otevřel po dvaceti letech a s překvapením zjistil, že ho lze číst i jinak. Aniž by ztrácel na své nakažlivé dobrodružnosti, představuje Loď a její obyvatelé metaforu světa a touhy po poznání, které náš žene kupředu a je zárodkem každého tvůrčího činu. Pouť kněze Marappera, lovce Complaina a jejich společníků džunglí je strastiplným podnikem za poznání zásadních otázek existence. A odpovědí na tuhle otázku je: každé poznání je vykoupeno utrpením... a dalšími otázkami, které ty prvotní překonají závažností. Konečnou odpovědí na palčivou otázku „kdo jsme a jaký je smysl naší existence“ je tak vstupní motto R. L. Stevensona „putovat s nadějí je lepší než dorazit k cíli...“. Nelze tvrdit, že by tahle druhá, symbolická vrstva skýtala dechberoucí hloubku a filozofickou komplexnost. Naopak, vše je podřízeno čtivosti a sdílnosti textu. Ale paradoxně s o to větší rozkoší si čtenář může vychutnat tu jednoduše fungující paralelu dobrodružného příběhu s lidským poznáním i vlastním psaním románu (tedy dobrodružného prodírání se za nejistým cílem). Stejně tak může a nemusí vnímat lehce káravy podtón autora směřovaný ke vztahu člověka a jeho výtvorů, k rozpouštění lidské identity ve svůdném a zdánlivě bezchybném světě techniky.

Byli oba stejní: ani ona, ani on pořádně ještě nevěděli, co chtějí – takže měli největší naději, že najdou.

„Nonstop“ je sci-fi knihou ze staré školy. Poctivou, neošizenou, prostou manýr a prostoduchého handlováním s futuristickými udělátky. Prostor Lodi je velice blízký našemu světu svou funkčností, proto se s ním čtenář snadno ztotožní a z pozice moudrého pozorovatele sleduje utrpení postav, které nevědí a vědět nemohou. O to lépe pak vynikne autorský trik, který odhalí, že šizeny byly nejen „hloupé“ postavy, ale i „chytrý“ čtenář. Apropos, postavy. Zcela postrádají prvoplánovou schematičnost a předvídatelnost. Hlavní aktér Roy Complain je uzavřený loser, který jen zřídkakdy oslní hrdinstvím, spíše překvapuje sebelítostí, pasivitou a nedostatkem odvahy položit si otázky přímo. Na stejném principu „uvěřitelné lidskosti“ funguje celý Aldissův svět, chybí tu zloduši a princové v bílé zbroji, naopak tu vyvstává plastický obraz společnosti vzývající pokřivené „froydovsko-yungovské“ učení ega, moci vzteku i zrádného podvědomí.

Myslím, že mohu drahému čtenářstvu slíbit, že když vezmou do ruky Aldissův text, záhy je bude velice zajímat, co je to Loď, kdo jsou Obři a kdo Vetřelci. Možná ho budete vnímat jako dynamický dobrodružný román, možná i jako přístupnou metaforu, tak jako tak, bude vás bavit, za to ručím.