Chan-wook Park se do povědomí diváků zapsal především stylizovanou trilogií o pomstě, s jejíž poslední částí „Nebohá paní pomsta“ jsme se v českých kinech mohli setkat v letošním roce. Zatímco se filmy spadající do zmíněné trilogie vyznačovaly zkoumáním pro evropského diváka až fatalisticky nazíraných etických měřítek rámovaných syrově podanou linií násilí, snímek „Jsem cyborg, ale to nevadí“, uvedený v rámci festivalu asijské kinematografie, ukazuje možná až překvapivě jinou, odlehčenější stranu Parkovy tvorby.
Nicméně změna žánru od svíravého dramatu směrem ke komediálním, takřka nonsensovým prvkům neubírá nic na režisérově specifickém a obsahově stále bohatém způsobu vyjadřování, i nadále podávaném v excelentní vizuální formě. Pro rámcové srovnání lze zmínit podobně laděné asijské snímky „Survive Style 5+“, částečně snad i „Chuť melounů“, ale především „Občan pes“, které spojuje odlehčený, hravý přístup, který nechává jak fantazii tvůrců, tak i diváka plně se rozprostřít a více než na reálné se zaměřuje na ono snové provázené letitými, ne ovšem samoúčelnými symboly.
Základní zápletka snímku sleduje „strastiplnou“ cestu schizofrenické dívky Cha Young-goon, která je přesvědčena o tom, že je kyborgem. Tudíž se jako kyborg musí nutně chovat – nepřijímat potravu a energii dobíjet olizováním článků baterií… Okolní svět je pouze jakousi mlžnou kulisou, z něhož jako světlé body vystupují automaty na kávu a jiné přístroje, s nimiž hlavní hrdinka s oblibou komunikuje a v pozměněném vnímání reality pak vrhá stín nedůvěry ke všemu „živému“. Barevný život v mikrosvěte takřka surrealisticky uspořádané léčebny dokresluje řada dílčích dějových linií a postav počínaje opět schizofrenní babičkou hlavní hrdinky, přes mnohé poměrně osobnostně vyhraněné obyvatele sanatoria vrhající na plátno obsah svých myslí. Nicméně výchozí kostra příběhu sleduje onen základní, nikdy nekončící boj s vnímáním sebe sama a ukotvením se nejen v mikrosvětě vlastní mysli, ale rovněž univerzu jako celku – zde opět ovšem opět podaném v patřičně nadnesené literární formě, protkané zábavně podanou symbolikou cesty plné překážek.
Po syrových dramatech může snímek pro mnohé znamenat určité rozčarování, nicméně právě onen žánrový obrat ukazuje režisérovu univerzalitu a schopnost pracovat se známými tématy opět trochu jiným způsobem. Rozkouskovaný děj se tak z dílčích střípků skládá do srozumitelnější mozaiky rámované neustále proudícími komediálními situacemi, „prázdným“ žvatláním klientů sanatoria při pravidelných terapiích a jejich náhle se zhmotňujících představách, která jsou po vizuální i obsahové stránce patřičně nadsazené a ironizující. A právě nadsázka je nosným pilířem filmu a umožňuje tak plně nechat vyznít řadu nonsensových situací, které mohou svou lehkostí rovněž připomenout Gondryho „Nauku o snech“ – obraz alpské krajiny ožívá, provázený zamilovanou jódlující dvojící, hlavní hrdinka se ve svých představách mění ve vraždící panenku, z jejíchž prstů s patřičnou kadencí vylétá roj kulek a masakruje vše živé i neživé... Právě stylizace hlavní hrdinky často cituje vlivy manga a anime tvorby, které se rovněž promítly i do předchozích Parkových prací, a strnulý výraz obličeje s dokonale oválnými tvary upomene na vraždící panenky v „Ghost In The Shell 2“.
Vizuální stránka byla vždy Parkovou silnou doménou, což se u aktuálního snímku nijak nezměnilo. Snad pouze s tím rozdílem, že tíživý šerosvit nahradily rozjásané pastelové barvy, či poměrně neobvyklé záběry kamery, jakož i lehce pokřivené snímání prostoru dotvářející expresivně působící obrazy. Několik akčních scén, v nichž se hlavní hrdinka náhle mění na vraždící panenku, jsou tak v zásadě jediným přímočaře dynamickým prvkem, který náhle jemně pojatý snímek mění na několik okamžiků v precizní akční podívanou provázenou přehršlí digitálních efektů a vizuálních fines.
„Jsem cyborg, ale to nevadí“ sice nepatří k zatím nejlepším Parkovým dílům, nicméně právě ona změna žánrového rozpětí a pohledu na věc jej činí zajímavým a přitažlivým, i přes určitou citovou odtažitost hlavních postav či poněkud překotný způsob vyprávění, který může zpočátku působit potíže v orientaci. Nicméně laskavý vypravěčský styl předkládající úsměvné i vážně míněné situace bez zbytečného patosu a sentimentu, jemuž se zčásti nevyhnul „Občan pes“, může při správném rozpoložení být tím pravým, co vás nejen zahřeje na srdci, ale rovněž ujistí v tom, že v každodenní realitě stále existuje prostor pro hravou fantazii a představivost.
