Přiznávám – mám pro ně slabost. Už v minulém čísle jste možná četli výlev mého nadšení z jejich předchozí desky Take No Prisoners... Dokonce vlastním i picture disc s bonusama! Nyní je tu následovník této mé oblíbené crust/thrashové sekanice a já opět vesele hopsám po pokoji a mám radost. Mám radost, protože Death Riff Society je zdařilým, ač poměrně odlišným pokračovatelem svého předchůdce. A popravdě řečeno, stejně jako byl název desky předešlé zároveň i její charakteristikou, ani u novinky tomu není jinak. Viu Drakh jsou totiž ve své současné podobě skutečně „spolkem smrtících riffů“. Znamená to mimo jiné i značný posun právě ke kovu „smrtícímu“, a to jak hudebně, tak i vokálně.
Z muziky Viu Drakh se vytratila malá část jejich punk‘n‘rollové rozvernosti, jež přenechala několik metrů své zákopové linie agresivnímu spojenci – totiž právě deathmetalu. V první chvíli jsem z tohoto posunu byl poněkud rozčarován a říkal jsem si „sakra proč? Copak je tady potřeba další „jen“ deathová kapela?“. Naštěstí jsem vzápětí vycítil, že ten nadhled a divoká žánrová a názorová nespoutanost je i nové desce stále ve velké míře vlastní. Jen je to trošku skryté, a tak Death Riff Society působí na první poslech temněji a tvrději. Ale už v prvním songu pochopíte, jak moc si Viu Drakh zahráli s metalovým klišé, když Fish s nadhledem vyřvává, že právě oni jsou ta Death Riff Society: „Hail to you, now we are back ... Rock‘n‘roll, punk, core and crust, Grinding power-metal force attack..!“ A tahle veselá „smrtící /nebo smrdící?/ sebranka“ se probírá všemožnými inspiracemi od fantasy a cyberpunku (Matrix, Accion Mutante) přes Kingovu Carrie a Solženicynovo Souostroví Gulag až k vlastním dojmům z výletu na rozbombardovaný Balkán. Svým upřímným postojem „free to speak what I do think“ se vypořádávají i s nácky (Worst Disease), aby celou svou svěží metalovou anabázi uzavřeli coververzí jim ze srdce vlastní – Ace Of Spades. Ačkoli jsem již slyšel povedenější pojetí Motörhead, Viu Drakh sice nemají tu Lemmyovskou basovou hutnost, ale zato jsou ostří jako Gilette, jimiž si Fish holí svou kebuli.
Důležité je, že si Viu Drakh udrželi svůj upřímný postoj, veselý nadhled a koneckonců i bezprecedentní rychlost... A já mám zase radost, protože tady pořád platí „Soul To Soul – Rock To Roll...“. A to je moc fajn...