Poté, co se Trent Reznor v posledních letech stal opět studiově plodným umělcem, bylo nevyhnutelné, aby jeho formace NINE INCH NAILS poctila svou návštěvou i naše hlavní město. A že se tak stalo jen dva měsíce po návštěvě jeho zmalovaného nezbedného dítka (MARILYN MANSON), bylo jen dobře, protože se dalo leccos porovnávat (což, ale není smyslem článku). A jelikož mám k studiovým NINE INCH NAILS na rozdíl od jejich mladšího rivala tak nějak polovičatý vztah, musím přiznat, že živě mne jejich vystoupení doslova přikovalo. Nevím, jaký na to celé budou mít názor ostatní návštěvníci akce, ale soudě podle nadšeného aplausu po strop natřískané haly (odhadem osm tisíc diváků), nebudu jediný, kdo tvrdí, že pražský koncert NINE INCH NAILS byl prostě parádní. Ale pěkně po pořádku. Role předskokanů se nakonec tak nějak opatrně a ještě ke všemu po tmě zhostili Američané THE DANDY WARHOLS. Nezáživná kytarovka si čtyřicet minut šulila svůj dietní bigbeat v příšeří ne zcela rozsvícených ramp. Jejich monotónní čajový dýchánek by možná fungoval někde v komorních prostorách malého klubu, ale v hokejové hale působil velmi řídce a neenergicky. Výběr předkapely zde opravdu nebyl  z nejšťastnějších a podmínky, které jí byly poskytnuty k hraní (velmi neúplný světelný i zvukový park), také ne. A tak jsem po jejich setu unuděně konstatoval pouhé – to už stačilo.

Hlavní hvězda to však rozbalila od začátku ve velkém stylu. „šedokošiláči“ (tak jsem si totiž NINE INCH NAILS v průběhu koncertu pojmenoval) rozpoutali ďábelskou dvouhodinovku, která se opírala zejména o věci z nového alba „Year Zero“ (2007), ale také překvapivě o songy z nejstaršího období. Nakrátko sestřižený Trent Reznor, který v průběhu posledních let přibral nějakých osm kilo, se na pódiu nešetřil a na všechny strany chrlil ampéry drásavé energie. Kamenně chladný baskytarista Jeordie White (dříve Twiggy Ramirez, ex-MARILYN MANSON) se v rajtkách pomalu promenádoval po levé straně pódia, jakoby to byl vyvýšený stupínek před zaplněným betonovým buzerplacem. Jeho protipól a nejsvěžejší článek formace, to byl na pravé straně poskakující kytarista Aaron North – padesátikilová rock ´n´ rollová čubka, jak ze zlatých časů scény okolo GUNS ´N´ ROSES, se stylovými šátky plandajícími od pasu dolů, nešetřila hbitým krokem, nekoordinovaným pohybem ani obdivuhodnými kousky. Nejlepším byl ten, kdy se během gradace některé z hlasitějších skladeb v průběhu vlastního hřmění rozběhl a i s nástrojem přelítl třímetrovou uličku oddělující pódium od fanoušků a nesouc se na jejich rukou vyhrával své party dál hluboko v davu jako by byl zasažen elektrickým proudem. Záda těmto třem výraznějším figurám spolehlivě kryli bubeník Josh Freese i klávesák Alessandro Cortini.

K samotnému play listu bych dodal asi toto. Hrálo se požehnaně skladeb, řekl bych víc než dvacet. Celé vystoupení po krátkém intru odpálila čerstvá „Beginning Of The End“ z nové desky. Následovaly perly z nejslavnějšího období – „March Of The Pigs“, „Closer“, „Wish“, „Piggy“, „Head Like A Hole“, „Sin“, které byly bez velkých prodlev prostřídávány s novinkami jako „Survivalism“ nebo „Me, I´m Not“. Prostředním intermezzem bylo několik skladeb (např. „The Great Destroyer“) přehrávaných trojicí muzikantů (Cortini-Reznor-North) pouze za pomoci laptopů před jakýmsi elektro-závojem, na který byly promítány nekonkrétní světelné ruchy a šumy. V druhé polovině show se dostalo také na neprávem podceňovaná alba. A tak velmi přesvědčivě odezněly „The Day The World Went Away“ a „The Wretched“ z „Fragile“ (1999), ale také „Only“ a „The Hand That Feeds“ z „With Teeth“ (2005). Reznor mi byl sympatický svým přirozeným chováním – mluvil věcně a spíš málo než moc (zejména v druhé půlce show) a přitom tak nějak samo sebou rozhazoval do prvních řad desítky pet lahviček s chlazenou vodou. Publikum se mu za jeho výkon (samozřejmě i za výkon celé kapely) i chování odměnilo bouřlivým aplausem, který vygradoval v přidávané „Hurt“, při které jsem si připadal jako na stadiónovém monstr koncertě Phila Collinse. Velmi povedený večer.