Festivalový fenomén vládne hudebnímu světu, domácí končiny nevyjímaje. Jinak se sotva dá popsat doslova přeprška hromadných vystoupení kapel nejrůznějšího ražení, která se rok co rok (a stále v četnější a četnější podobě) prohání tuzemskými pódii a megapódii. Mnoho z nich prozatím stále hledá svou tvář, spousta už ji pro změnu našla a některé festivaly ji dokonce už stačily i ztratit. Mezi ty, které již svůj výzor drží pevně za pačesy a nehodlají na tom nic měnit, se počítá i Basinfire Fest, dostaveníčko, jehož polojubilejní pátý ročník na samém prahu letních prázdnin názorně předvedl, jak by asi zhruba měla vypadat úspěšná obhajoba skromné existence sice menšího, nicméně ve všech podstatných směrech plnohodnotného festivalu.

Páteční poledne v areálu a s ním i start nově třídenního maratónu hudby na třech pódiích přivítaly šedivé mraky, výhrůžně se převalující nebem kam jen oko dohlédlo. Zejména při vzpomínce na minulý, v bahně ztracený ročník, to dozajista nevěstilo nic dobrého, ale takových, kteří by si to chtěli připustit (a zároveň se ujistili, že letos už s sebou holínky mají), nejspíš moc nebylo. Počasí však téhle náladě naštěstí vyšlo vstříc, a přestože se mračilo většinu festivalového času, výraznější sprchou nás nakonec nepočastovalo. A vezmu-li to nakonec z té druhé stránky, tedy z pohledu průměrných dvaceti stupňů Celsia, které nás naopak ušetřily úmorných veder, byly klimatické podmínky vlastně téměř ideální. Ale to jenom tak na okraj.

Nabídka semifinále České rockové ligy, která po všechny tři dny startovala program na hlavní festivalové scéně, tedy „Poštovní Spořitelna Stage“ (dále jen „P.S.S.“), čítala dvanáct jmen, mezi nimi však jen pramálo těch, které jsem si osobně hodlal nechat ujít. Typickým příkladem byli hned první SIN DICK 8, thrash – coreoví jihočeši, jejichž veskrze průměrné stylové podání se zdálo být určeno skutečně jen a jen skalním. Asi po třech skladbách jejich setu jsem tedy raději vyrazil na obhlídku areálu, tradičně nikoliv velkého, nicméně nepostrádajícího nic podstatného pro podobné případy. Obligátní pivní stany, několik stánků s nezbytnými položkami jídelního lístku a nealko nápojů, toaletní domečky, první pomoc maltézských rytířů, koutek metalových doplňků a suvenýrů a samozřejmě také nějaké ty doprovodné soutěže. Všechno navíc v přesně takovém poměru, v jakém to zaručovalo bezzádrhelový festivalový chod.

Zbýval tedy už jen nějaký ten pořádný muzikální adrenalin. Po nepřesvědčivých punkerech THE STREETFIGHTERS (na pódiu č. 2, tedy „Gambrinus Stage“ (dále jen „G.S.“), které v pátek patřilo především právě punku) mě nenadchli ani další soutěžící ANNIE´S TRIP (i když uznávám, že jejich hravá rocková skočnost mohla být nakažlivá, koneckonců to byli právě oni, kdo v pátek postoupil do finále), a tak jsem své naděje vložil do BED SORES, křtitelů třetího pódia „Nosferatu Metal Stage“ (dále jen „N.M.S.“). Ti se poněkud neplánovaně loučili se zpěvákem Mirečkem, který dal údajně soukromému životu přednost před aktivním hraním, a předvedli další pohled na thrashcoreovou problematiku, protentokráte řekl bych o fousek procítěnější, s jemnými deathovými citacemi. Však mě také na rozdíl od SIN DICK 8 poměrně zaujali, byť jsem cítil, že to pravé odstartování Basinfire festu teprve přijde.

A taky že přišlo. Respektive připlavalo. Ve stylově pruhovaných námořnických tričkách vyběhli úderem čtvrté na pódium „N.M.S.“ KRUCIPÜSK (vlastně taky téměř coreisti, ale z úplně jiného soudku) a symbolicky uvedli svoji novou desku stejnojmenným songem „Ahoj“. Publiku naordinovali veskrze pozitivní náladu už jenom samotnou svojí přítomností, a když k tomu krom obligátních věcí jako „Sexy Woodooo“, „Keltskej osud“, Belzebub disco!“ nebo „Rock´n´roll to neni prdel!“ zahráli i „Morski Pas“ a „Dealer“ z novinky, nacházel jsem ve svém vnitřním slovníku jen samá slova chvály. Kdo zkrátka zná strejdu Tomáše a spol., jistě si dovede představit, kdo ne, měl by to co nejdříve napravit. Podobných kapel totiž po Česku moc neběhá.

Po malé pauze na jídlo jsem se opět vrátil k „N.M.S.“, abych zde poněkud blížeji naslouchal MEMORII, ex–doommetalové pětici, jejíž kompletní mužská část se mimo jiné mohla pochlubit výraznou uniformou vínově rudých košil. Dívčí část (tj. zpěvačka a violistka) je doplnila v celkem sympatickém melancholickém rockmetalovém výkonu (zejména na konto posledního alba „Timelessness“ a právě chystané novinky, jejíž název jsem jaksi nepochytil), který ovšem nepřinesl zhola nic zásadního. Voda festivalového potůčku prostě plynula dál a ve světle všech dalších událostí nebyl čas a dost možná ani příležitost ohlédnout se ještě jednou po tomhle setu. Krom jiného třeba i pro DARK GAMBALLE, kteří o chvíli později rozložili své nádobíčko na „P.S.S.“, a kteří nemohli zklamat minimálně žádného příznivce elektronicky podbarvené numetalové současnosti. K tomu se jako vždy mohli pochlubit výbornou pódiovou prezentací (modré čočky v očích a vůbec výzor zpěváka „10“ nebo jakési plstnaté chuchvalce omotané kolem soupravy bicích) a nakonec také zkrácenou cover verzí notoricky známé „Sad But True“. Další set na výbornou.

Zrychleným přesunem jsem se vrátil opět před „N.M.S.“(cestou jsem jen zlehka zmrknul punkové vysloužilce PLEXIS, kteří zrovna na „G.S.“ ve známém songu „Punk a pláč“ vzývali svou dávnou minulost), kde již bylo všechno připraveno pro nenápadnou jistotu ASMODEUS. Příznivci ve stejnou dobu vystupujících (a údajně absolutně neladících) WOHNOUT prominou, ale tak nějak jsem cítil, že proměnlivá tvář klatovských mi zřejmě dá víc než vlastně stále stejný kolotoč (ač původně veskrze originálních) Pražáků. ASMODEUS začali zostra („Prosincová noc blíže neurčeného roku“, „Panoptikum“) a pokračovali příjemným surfováním zejména v závěru své už poměrně bohaté diskografie, od dunivého thrashe až po pomalejší, techničtější věci, od samého počátku až do úplného konce za asistence zvučných textů (namátkou „Kořeny času“, „Živé světlo“, „Údolí králů“, „Na řece smrti“, „Satan Ex Urbina“). Zkrátka a dobře, ne nadarmo mě, vždycky když přemítám, které domácí kapely by si už konečně zasloužily hmatatelnější úspěch, jako jedni z mála napadnou ASMODEUS. V pátek večer to bylo vidět a slyšet se vším všudy.

ARAKAIN, který od 20.30 hod. ovládl „P.S.S.“, jsem už živě viděl nesčíslněkrát. Také proto jsem měl původně namířeno na SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY, kteří poslední dobou bodují snad na všech domácích frontách. Jenže pak jsem si uvědomil, že ve výčtu reálných zkušeností s Jiřím Urbanem a spol. mi přece jenom něco schází. Pravé festivalové vystoupení, které se zrovinka nabízelo. A tak jsem na poslední chvíli změnil své rozhodnutí a zůstal přece jen u největšího pódia. Zde mě nejprve příjemně překvapilo nezvyklé a vcelku povedené intro na motivy letité legendy „Proč?“, a pak už jsem byl jen svědkem „rutinního“ vystoupení skupiny, rámovaného letošní oslavou 25. výročí existence (zazněly i symfonické samply) a specifickým festivalovým prostředím. Zejména jako předehřívka před pátečními americkými headlinery opravdu povedené.

A přišel čas W.A.S.P. Zaoceánská legenda dorazila do Čech již podruhé a hlad po ní byl myslím stále neutuchající – stačilo se rozhlédnout kolem sebe a počítat trička (včetně těch, která kapela nabízela na místě za „lidových“ 720 Kč) s motivem oné čtyřpísmenné zkratky. Malé dilema, které jsem měl v souvislosti se souběžně vystupujícími ROOT („N.M.S.“), jsem vyřešil v neprospěch jihomoraváků, v rychlosti jsem si vychutnal tutovku „The Festival Of Destruction“, a už už jsem netrpělivě očekával nástup Blackieho Lawlesse a spol. Bohužel ten den ale došlo poprvé k časovému skluzu (o to nepříjemnějšímu, že ve společnosti ROOT jsem mohl strávit daleko více času), takže nástup W.A.S.P. na pódium přišel až zhruba o půl hodiny později, než bylo původně naplánováno. Čtveřice muzikantů vlétla na pódium bez nějakých větších okázalostí a rovnou do nás naprala trojici skladeb „On Your Knees“, „Hate To Love Me“ a „L.O.V.E. Machine“, během nichž bylo dovoleno fotografovat. Také proto nejspíš na závěr tohoto úvodního minisetu Blackie naskočil na svůj „smrťácký“ stojan a pózoval a kýval se na něm sem a tam, až málem nebylo zdrávo, resp. že by mu člověk těch pět křížků na krku ani zdaleka nehádal. A když konečně slezl, prohodil pár slov o nové desce „Dominator“, z níž nám W.A.S.P. něco zahrají, ovšem až poté, co zazní „Wild Child“ v celé své kráse. Jak řekl, tak se také stalo, a notoricky známý hit vystřídaly novinky „Take Me Up“ a „The Burning Man“ (v tomto jediném bodě, jak se nakonec ukázalo, se prakticky lišil aktuální play list od toho, který skupina předvedla vloni ve Zlíně). Jejich zařazení mě obzvlášť potěšilo, protože jsem měl celkem obavu, že kvůli osvědčeným tutovkám na alespoň některé nové a mnohdy stejně povedené věci nedojde. Krásný set plný příjemného vzpomínání pak pokračoval dál v „The Idol“ a „I Wanna Be Somebody“, takže stručné přání dobré noci po druhé ze jmenovaných skladeb asi zaskočilo nejen mě. Samozřejmě, byl to jen tradiční dramatický kus z představení o vyvolávání svých miláčků zpět na pódium, ale tak strašně brzy jsem ho nečekal. W.A.S.P. pak sice ještě přidali „Heaven´s Hung In Black“, „Chainsaw Charlie (Murders In The Rue Morgue)“ a neodmyslitelnou „Blind In Texas“, čímž čas koncertu přece jen natáhli na skoro 70 minut, ovšem částečné zklamání, které jsem od onoho předčasného rozloučení cítil, mě už neopustilo. Holt hvězdy jsou hvězdy, co naplat, a někdy už se to tak s nimi má. Člověk si zkrátka musel říct, že to mohlo být ještě horší, že kapela také nemusela vůbec přijet (jak už se v minulosti také stalo), a začít na tohle vystoupení vzpomínat v dobrém. Ve všech ostatních směrech za to koneckonců doopravdy stálo.

Čas tedy pokročil a já přemýšlel, co s načatou nocí. Pohled do programu už toho moc nenabízel (ŠKWOR? Nene, nic ve zlém, ale děkuji.), pročež jsem zvolil tu nejjistější alternativu a s čerstvým kelímkáčem v ruce napochodoval před „G.S.“, kde vrcholilo punkové defilé vystoupením těch nejpovolanějších, tedy VISACÍHO ZÁMKU. Klasické skladby jako „Dopravní značky“, „Domovnice“, „Cigára“ či „Hymna šibeničních bratří“ stále vzbuzují obrovský gejzír nadšení, takže se to pod pódiem mlelo jedna radost, až by člověk málem přišel k úrazu. A třebaže kapela samotná není z nejmladších, bylo vidět, že je stále pojmem, zejména pak proto, že mnoho z dnešních punkerů (tedy realizujících se prostřednictvím hudby) nemůže její originální příchuti sahat ani po kotníky. To samé do jisté míry platí i o příbramských E!E, kteří tu svoji káru s čírem táhnou také už nějaký ten pátek, a kteří nastoupili na samotný závěr hned po „visáčích“. Stejně jako oni totiž potěšili zejména letitými peckami typu „Práce“, „Pogo“ nebo „Pelikáni“, v nichž se sice rovněž žádné velké umění nekonalo, ale drive a typická příchuť ho pro danou chvíli celkem spolehlivě nahradili. Když pak o půl druhé ranní zhasnutá světla na „G.S.“ definitivně ukončila jakoukoliv produkci, odplížil jsem se do stanového útočiště, kde mi ještě alespoň na dálku hodnou chvíli dělali společníka polští WRINKLED FRED na „N.M.S.“. O čem to ale bylo vám, upřímně řečeno, tak nějak nejsem schopen zodpovědně říct…